(Toto je první ze série příběhů, ze života au – pair v Británii.)

Přijíždím na Victoria Coach station, po dvaceti hodinách jízdy unavená, ale zároveň vím, že jde do tuhého, budu se loučit s ostatními cestujícími a budu si muset najít svou „Lady“, jak se paním, které zaměstnávají au-pair říká.
Lady mi dohodila Trisha z Popelky.

Vystupuji z busu, vidím lidi s cedulemi. Na jedné je i moje jméno.
Tyjo, no to snad ne, já k ní nejdu, říkám si. Pak mi je jí ale líto. Chudák, stojí tam tak napjatě, kdo k ní přijde. Je velmi výrazná a to ne jen výraznou peroxidovou hřívou, ale i výraznou šířkou svého těla. Beru bágl a jdu k ní.

Celá se rozzáří, vítá mě, objímá mě, ostatně jako později skoro všichni v Anglii – oni se na sebe vrhaj, ač se mnohdy vidí poprvé a naposled.

Je živá, neustále něco povídá, rychle samozřejmě, rozumím jen občas, proto mlčím. Dorážíme k domečku, je to řadovka, ale pěkná. U vhodu je strašně moc bot, především dětských, nejde projít do domu jinak, než je pošlapat, udělá to tak Lady, udělám to tedy stejně.

Lady volá Darka, au-pair boy, který mě má zaškolit. Nikde nikdo. Nadává. Ukazuje mi pokoj, je pěkný, mám televizi, velkou postel, velké skříně, okno do zahrady. Začnu vybalovat, a taky si lehnu, unava je veliká. Lady mi řekne, ať ji říkám Helen a dovolí mi spát, že mě vzbudí, až se půjde pro děti do školy.

Mezitím dorazí Darko a hádá se s Helen. Místo Helen jdu pro děti s Darkem, mladý chorvat, který u nich jako au-pair končí. Až později zjistím proč.

Postupně obejdem tři školy, všude vyzvednem jedno dítě. Pěkná procházka, na ráno a odpoledne, říkám si a mám docela radost. Až později zjistím, jak nevýhodné to při silných letních deštích je. Děti se smějí, jsou hodně fixované na Darka, uvědomuji si, že to bude těžké, dostat je na svou stranu. Děti jsou čtyry a je těžké si zapamatovat jejich jména, o to více, když jsou všechny oblečeny ve školních uniformách. Pamatuji si tedy jen jméno jediného kluka, Granta, je nejmenší a nejzakřiknutější, možná je pod tlakem sester.

Dorazíme domů, kde Helen vyjímečně dělá pro děti lunch, jinak to je úkol au – pair, ale je mimořádný den. No, vaří, vše jsou to polotovary, hozené buď na gril, do mikrovlnky nebo do trouby.

„Po jídle musíš vždy vyluxovat.“ Zaškoluje mě Darko. Koukám na něj asi trochu udiveně.
Usměje se a šibalsky řekne: „Koukni pod stůl.“
Kouknu. Pod stolem jsou kousky brambor, párků a mrkve.
„Co komu nechutná, hodí pod stůl. Tak je to anonymní“, objasní Darko.

Až později jsem zjistila, že malý Grand ví, že jako chlap nesmí být malý a že se to dá zpravit jídlem. Chce vždy největší porci, specielně když jde o kuře, či párky. Ví, že jako chlap má mít na talíři nejvíc masa. Co nesní, hází pod stůl, takže nakonec nikdy nevyroste.

Po jídle si opět jdu lehnout. Večer se seznámím ještě s tátou rodiny a s nejstarší dcerou. Tamara je nějaká hodně snědá, na první pohled k nim vůbec nepatří. Snědá, štíhlá, vysoká třináctiletá dívka s rovnátky. O tu se moc starat nebudu, jen lunch ji budu dávat. Dozvídám se.

Darko mizí z domu a svěří se mi, že dorazí až dopoledne. Jdu se projít po městečku, opatrně, abych hned první den nezabloudila. Je to spleť řadových domů, jedna ulice stejná jako druhá, navíc se všelijak podivně kroutí, žádné pravidelné ulice a symetrické řady domů. Ještě že se naše ulice jmenuje stejně jako moje nová rodina, říkám si. Stmívá se, začíná pršet, jdu domů, lehnout si a číst – Haška, který mi v tu chvíli poskytne vůni mého domova.