Je plno lidí, kteří nebyli nikdy na Řípu, někteří z nich jsou i přesto v evidenci českého statistického úřadu jako češi.

Pověst praví, že praotec Čech vylezl právě tady na tu horu a prohlásil, že je to jeho země zaslíbená. Od té doby je Říp symbolem vlastnectví.

„Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“
Dřív než poutník uvidí rotundu, uvidí turistickou chatu, s vlasteneckým nápisem. Přisedám a pomýšlím na to, že tedy teď jsem ta pravá češka, ta která byla tam, tam a dokonce až tam a nebyla nikdy zde.

U chaty sedí malíř, učitel češtiny na Mělníce, maluje rotundu Sv.Jiří, kterou už tam takhle malíři malují od dvanáctého století. Obrázky i prodává. Holt učitel, co mu zbejvá. Nezbejvá, dělá to rád, je to jeho koníček.

Představuji si, jak to tam vypadalo před těmi stovkami let, Říp byl bez stromů, výhled do kraje na všechny strany, konaly se zde prý tábory lidu, později i setkání příznivců politických stran. Když se něco dělo, chodil lid právě sem, jakoby věřil v magické kouzlo hory. K hoře se stoupá stromořadím, ve stínu a vánku lip, dalšího národního symbolu….

„Tyvole to je jedno Paroubek nebo Topol, to už máš úplně jedno.“ Slyším od vedlejšího stolu novodobé poutníky, dresy plné reklam, helmy, kola, piva před sebou. Odvážní a svalnatí to jinochové, otcové dalších čechů a češek…..

„Jak jedno? Co jedno? No to není jedno!“ Už to zase začíná, Říp neříp, symbol nesymbol, tradice netradice. Nespokojenost, velká nespokojenost, že by taky symbol? Takový neoficiální…

„Zateplování, to si zase určití lidi zateplej svý konta, vole, musíš zateplit s určitejma firmama, jinak seš v pytli, to si zase někdo namastí kapsy.“ Pokračuje cyklojinoch.

„No a hlavně já nemám co zateplit vole, leda že bych zateplil stan, nebo vole dobytku chlív.“

„Zatepli svou starou, příští rok sem nepojedeš na kolech dvou, ale čtyřkolákem, to bych nechtěl to tlačit nahoru….!

„Co nahoru, horší je to dolů, když nejsou brzdy…“ Přidá se zkušený praotec.

„To by mě zajmalo, jak by sem s kočárem Paroubek vyjel, to by ho kleplo. A byl by pokoj.“ Fantazíruje cyklojinoch.

„Ne, Petra mu kočár jen tak nepůjčí to sem vytlačí sama.“ Kontruje praotec znalecky.

Překřikujou se jeden přes druhého, nadávají na dobu, na politiky, ale ve skutečnosti se smějí, jsou spokojení, pijou pivo, ….

Co si ten Říp za ta léta už asi vyslechl, jaké všechny nálady a protesty lidí, a pak že nemáme speakers corner. Přemýšlím.

Nasedají na kola.
„Tyvole, bolej mě ty kosti zespoda.“ Diví se praotec.
„Cože, kde je další hospoda?“ Reaguje cyklojinoch. Se smíchem nasedají na kola a sjíždí horu Říp.

PS. Praotec byl vlastenec, přijel Škodou 120, která tam dodnes hrdě pozuje fotografům.

Ne každý Čech sem vyšplhal, ale japonec, ten je všude