Nejprve se to zdá jako hezký koníček, hledat poklady, dle souřadnic a popisků na internetu, jenže jak jsem psala již v minulém příspěvku, dokáže to i pěkně potrápit. Hlavně cache v centru města.

„Hele, už se zase toulá po Masarykáči!“ Volá mi ve 22 h matka blonďáčka z předchozího příběhu.

„Včera mi dokonce volal, kde to jako je, bál se strčit ruku skrz ty skruže u stromu, že tam prý je pavouk, který právě utekl z Farmačky.“ Pokračuje hlášení.

„Jo a prej ti to nesmím říct, že bys to prej dala na blog.“ Dodává se smíchem.

Chudák, říkám si, pěkně mu to zamotalo hlavu. Tak mu nic nebudu říkat a na blog nic dávat nebudu. To už je vážný, když to nemám vědět. Lituju hledače pokladů. Už jsem na to skoro zapomněla, jenže včera, hledač pokladů v polospánku začal:

„Normálně představ si, já tu kešku v HK stále nemůžu najít, vy jste ji opravdu našly? Je tam? Nebo si ze mě jen děláte legraci?

Postavy v tomto příběhu jsou smyšlené, pokud vás napadá nějaká podobnost s osobou ve vašem okolí, tak je to čistě náhodné, ale správné. Je to on:-)