(mikropovídka vznikla na kurzu prózy Evy Hauserové, 8.11.2008)

„Dnes už to udělám, všechno Svatavě řeknu a pak se s ní rozloučím. Počkám až kluci usnou. Abych nemusel čekat doma, půjdu ke Švejkovi na jedno. Auto nechám u Švejka, kdyby byla náhodou Svatavy reakce nečekaná. Svatava dobře ví, že auto je moje slabost.

V hospodě je plno, hraje se Premier League. Sakra. No, tak si dám jedno na stojáka na baru. „
Kousek od něj stojí chlápek, je mu nějak povědomý. Koukají po sobě a pustí se do řeči. Chlápek přijel na návštěvu k ženě a rodičům, na což se duševně připravuje – pije rum. Karel si dá s ním a přiznává, jaký má plán na dnešní večer. „Odejdu od rodiny, zastavil jsem jejich barák, a samo že nemám prachy. Je mi jasný, jak by mi do dávali sežrat. Zmizím, můžu přespávat v autě.

Chlápek se taky svěřuje, vrací se z vězení, žena s ním jíž 7 let nekomunikuje, ale i tak ji má stále rád. Je prototyp jeho mámy, praktická, uvaří, uklidí a vůbec nikomu nic nikdy nevyčítá. Snad bude ráda, že ho vidí. Nahlas si představuje, jak spolu budou žít, najde si práci, možná by ještě mohli mít dítě…

„Tak to Ti dneska držím palce, protože takový ženský dnes neexistujou.“ Pokyvuje zkušeně Karel.

Premier League končí, je čas rozloučit se se Svatavou. Karel se chystá k odchodu.

„Kterým jdeš směrem?“ Zařve chlápek.
„Nahoru, kolem kostela.“ Ukazuje Karel.
„Tam jdu taky, zaplatím a půjdem.“ Navrhuje chlápek.

Vyráží společně, minou kostel, chlápek se neodpojuje, najednou stojí před domem Svatavy a jejích rodičů. Podívají se na sebe, oběma zároveň proběhne hlavou: „Tak už vím odkud Tě znám…“