Ve starším článku Sběr starých brýlí jste si mohli přečíst prosbu abyste nevyhazovali nepotřebné brýle – ale věnovali nám je.
Jenom připomenu osud těchto brýlí: sestřičky v Hradeckém očním sanatoriu je vyčistí, změří a označí cedulkou pro snadnější orientaci. Brýle předáme Aleši Bártovi, který je pak odveze do zdravotnického zařízení v keňském Itibo.

K dnešnímu dni se nám sešlo přes 300 dioptrických brýlí. Už přišlo i pár lidí, kteří dioptrické brýle nenosí a tak přinesli sluneční brýle – těch máme kolem 40.

Tento článek bych chtěla napsat hlavně jako poděkování.

Za všechny třeba paní Karolíně z Mostu, která nelitovala poštovného a brýle zaslala poštou. Nebo paní, která u nich na vesnici obešla svoje kamarádky vdovy a vybrala od nich brýle po jejich manželích. Asi jsem na ni koukala trochu překvapeně, protože dodala: „Alespoň ještě poslouží dobré věci!“
Pak taky děkuji za igelitku s brýlemi, která mě čekala jako překvapení na klice od domovních dveří.
Paní Blanka ze Zlína se na blogu ptala, kam má brýle zaslat poštou:

Hradecké oční sanatorium
Pražská 23
500 04 Hradec Králové

Na balíček stačí napsat „Brýle pro Keňu“.

Kamarádům jsem rozesílala prosbu mailem – jedno „zareagování“ na můj dopis mě natolik zaujalo, že mi přijde škoda si ho nechat jen pro sebe. Snad se nebudeš zlobit, Láďo…

Z mailu:
Pamatuju si, když jsem si jako malej poprvé zkusil dioptrický brejle. Bylo to jen tak ze zvědavosti, neměl jsem žádný problémy se zrakem. Nasadil jsem si tetiny půldioptrie, zrovna když jsem koukal na pohádku v televizi a žasnul jsem. Všechno bylo tak vostrý…to jsem ještě nikdy neviděl.

Nedávno jsme se bavili o pomoci afričanům, kterým jistá organizace pořádá sbírku starých brejlí. V tu chvíli jsem nedokázal říct nic jinýho, než že je to blbost. Argumentoval jsem tím, že brejle musej bejt udělaný na míru a ani fakt, že i v Tescu prodávaj dioptrický brejle mě nepřesvědčí o opaku. Tam už nejde o lepší zrak, ale o výhodnej nákup. Bohužel mě správný slova napadnou vždycky až po tom rozhovoru. Zůstalo mě ale v hlavě tohle téma a nerad bych marnil nadšení lidí, který maj potřebu pomáhat světu. Chápu to a v mém okolí je takových lidí čím dál víc, což je dobře.
Představuju si toho Keňana, jak dostane od těch hodnejch lidí moje starý brejle s půl dioptriema a pocítí nikdy nepoznanou ostrost vidění. Pak s nima přijde domů a ukáže je sourozencům. Ty je budou chtí půjčit a při tom je v tý tahanici omylem rozšlápnou. Keňan, co ještě před nedávnem netušil, že má nějaký problémy se zrakem, přišel o darovaný brejle, nový si koupit nemůže, a tak mu zůstane jen ten pocit, že vidí blbě.
Při každým pohledu do dálky si vzpomene na ty starý brejle a bude toužit ještě nějaký někdy mít. Bude pošilhávat po západním způsobu života, kterej uvidí ve starý televizi, darovaný od dobročinný organizace. Jeho vlastní život a tradiční hodnoty jeho lidí mu najednou přijdou ubohý. Bude chtít všechen ten bordel, kterým se obklopujou „civilizovaný“ lidi. Takhle připravený budou ty afričani na to, až z těch hodnejch zemí, který jim dávaj samý užitečný věci, přijedou obchodníci a postavěj jim ve městě továrny a supermarkety. V továrnách si pak můžou vydělat na ty všechny super věci. Jejich víra se pak od boha a přírody přenese na lednový slevy.

Čím vzdálenější je člověk od našeho způsobu života, tím míň ho chápeme a tím hůř mu budeme pomáhat. Existuje pak univerzálnější pomoc, kterou nejlíp vystihuje citát z knihy Forresta Cartera – Škola Malého stromu:
„Dědeček jednou udělal pro rodinu, která přišla o nábytek při požáru, židli z hikorových větví, sedadlo vypletl jelenicovými řemínky. Vzal si toho muže stranou, dal mu židli a pak mu dlouho vysvětloval, jak se taková židle dá udělat. Dědeček říkal, že je vo moc lepčí někomu vysvětlit, jak se co dělá, než mu něco dávat. Říkal, dyž někoho naučíš, jak si sám má poradit, bude v pohodě, ale dyž mu třeba něco dáš, a přitom ho nic nenaučíš, budeš ho mít na krku až do konce svýho smrtelnýho života. Dědeček říkal, že mu vlastně prokazuješ medvědí službu, protože dyž bude na tobě závislej, vemeš mu jeho charakter – vlastně ho vo charakter vokradeš.“

No a protože sám nevím, co konkrétně ty lidi opravdu potřebujou, dám si dnes o pivo míň a posílám tu 30tikorunovou smsku na účet těch, co našli odvahu sami sobě a svýmu okolí přiznat, že chtěj pomoct světu a jsou ochotný pro to něco aktivně dělat. Přeju vám, aby vaše pomoc byla opravdovou pomocí, která bude přínosem pro příjemce a uspokojením pocitu užitečnosti pro dárce.

www.kena.websnadno.cz