8 května, 2008 
Klára Určitě jste taky zažili takové ty cesty autem nebo autobusem, kdy série zatáček ne a ne skončit a vašemu žaludku se to přestávalo líbit. Když jste si sedali do dopravního prostředku příště, už jste přesně věděli co vás čeká, přesto vám nezbylo nic jiného než si sednout a čekat s igelitovým pytlíkem na klíně.
Existuje několik osvědčených metod, co proti nevolnosti dělat. Můžete jezdit jinudy, kde nejsou zatáčky, nebo nejezdit vůbec, můžete si vzít kinedryl, nebo tomu nechat volný průběh a vozit s sebou igelitové pytlíky. Při poslední variantě ale hrozí lavinový efekt, neboli když vás uslyší a uvidí ostatní pasažéři, budou potřebovat pytlíky taky.
Mě tato cestovatelská muka dětských let trápila vždy pátek a v neděli. Už dopředu jsem na cestu myslela, radši nic nejedla a při cestě samotné jsem se snažila ihned zalehnout a spát. Mým snem bylo probudit se až v cíli. To fungovalo bezpečně, jenže co dělat, když usnout nešlo?
Odmalička jsem ráda a hodně zpívala. Obyvatelé našeho domu vždy poznali že je půl sedmé, to byl čas kdy Klárka vyrážela do jesliček – z bytu ze čtvrtého patra. Než sešla až dolů, stihla zazpívat dvě písničky. Od školky byl můj zpěv řízený. Navštěvovala jsem dětský pěvecký sbor a k tréninku pěveckých skladeb jsem využívala i cesty v autě. Ty sloužily i k předvedení se před rodiči, co všechno nového umím a jak hezky zpívám. Nemohli před zpěvem nikam utéci. Tenkrát v autech ještě nebyla rádia, takže mi ani nehrozila žádná konkurence. Cesty pak vypadaly tak, že všichni v autě trpěli a mlčeli a já ze zadního sedadla zpívala celý repertoár sboru. Jelikož jsme jezdili docela daleko, stihla jsem každou skladbu zazpívat několikrát. Při zpěvu na mě nikdy nevolnost nepřišla, když se na to dívám zpětně, bylo lepší můj zpěv vyslechnout, než řešit moje zvracení.
Trpělivost začla docházet ve chvíli, kdy jsem se ve škole začala učit rusky. Ruské písničky se mi moc líbily, byly takové rytmičtější a navíc bylo pak všem jasné, jak velká už jsem, když „umím“ rusky. Ruské písně jsem zpívala s pravým ruským přízvukem, patřičně nahlas a v té době začalo v autě docházet k prvním střetům názorů. Co je horší? Když zpívá neustále dokola ruské písně o celosvětovém míru, nebo když několikrát za cestu zvrací? Bránila mě máma.
Byla jsem nakonec požádána zpívat jen písně české, prý aby mi obecenstvo rozumnělo. V páté třídě byly ale i české písně vlastně ruské, takže jsem ruštinu vyměnila za píseň o partizánovi, co šel skal a stepí divočinou a zpívala jsem o míru na zemi.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už při cestách nezvracím ani nezpívám. Naší rodině se ale neulevilo nadlouho. Do rodiny k nám přibylo štěně, které stejně jako my, muselo každý pátek a neděli absolvovat cestu autem. A mělo stejný problém, jen o to horší, že neumělo zpívat natož zvracet do pytlíku či požádat řidiče o zastavení. Intenzita jeho problémů byla větší, autem se rozléhal pach a všichni jsme litovali nebohého tvora, který na nás koukal a provinilýma očima nám říkal:“ Už mě to té plechové krabice netahejte prosím. Nechte mě tady.“
Nejúčinnější bylo nastavovat vstříc své vlastní ruce a poté poprosit řidiče o zastavení.
Jednoho dne jsme nevezli štěnátko naší škodovkou, ale japonským moderním vozem. Nevím zda měl pes úctu k drahému autu a proto ho nepozvracel, nebo to bylo v době, kdy už přestal býti štěnětem a jeho žaludeční problémy přestaly, ale v japonském voze pes nezvracel, spokojeně ležel, spal, nebo se díval z okénka a pozoroval jak ubýhá cesta.
Spokojená byla i celá posádka. A tak se stalo, že náš pes od té doby jezdil pouze a výhradně japonským vozem, na čestném předním sedadle spolujezdce. Občas si položil hlavu na řidičovu ruku, která byla na řadící páce, nu ale co, hlavně že nezpíval.
Zveřejněno v
Tak abych řekl Klárko pravdu, v žádném dopravním prostředku se mi z jízdy nikdy nevolno nedělalo. Pocity nevolnosti tedy neznám. Pokud bych měl jako malé díte skončit jako psík, určitě bych nevolnost předstíral ;-).
Co se týká ruských písniček, tak věřím, že si ještě nějakou pamatuješ a někdy zazpíváš ;-)
Hezký článek.
Mě proti nevolnosti v autě pomáhala coca-cola ;-)
Tak jsem to odhalil, jsem pes :D. Jelikož já měl v dobách, kdy jsme ještě měli škodovku stejné problémy. Zvracel jsem (ne mockrát), dělalo se mi špatně (ze začátku ne, ale čím bylo autíčko starší, tím častěji) a měl jsem vždy z cesty nepříjemný pocit. Pak se změnilo auto a s ním zmizely i problémy. To samé mám dodnes ve starších autobusech (v těch nových je to už v pohodě).
Takže z toho vyvozuji (což mám otipováno již dlouho), že je to dané nejspíše tlumiči, nebo něčím takovým, co má vliv na otřesy auta(busu).
A trošku mimo mísu: Máte v tom wordpressu nějaký divný čas :D. Od kdy má den 13 hodin, abychom mohli mít 12.51 ráno ;)
Vyprávěla jsem to lidem, z Kvality ze Škody, potvrdili, že opravdu od určitého modelu je počet pasažérů, kterým je v autě zle NIŽŠÍ. Říkali například že se do starých škodověnek dávala špatná skla, a když se člověk díval ven, dělalo se mu zle.
Tento problem jsem s ruznymin kamarady / kamaradky resil a dosli jsme k nazoru, ze se nam nedelalo spatne ani tak z tech aut, ale ze smradu benzinu, ktery byl ve starsich autech citit. Typicky S105 :-(
Take jsme to skusili a benzim zveda zaludek i doma….
Ahoj, Klári,
líbilo a připomnělo mé blicí léta po autobusech a expřítelkyni, která jako jediná chtěla za komunistů do školního sboru, ale která zpívala tak strašně, že ji tam jako jedinou nechtěli.
a co když mi je blbě doma??!!
to mám začít zpívat nebo sedět na předním sedadle nebo se nemám dívat z okna???????
Nemáte zkušenosti s bylinkou „kyčlice“?Prý louhovaná ve vodce a před i za jízdy užívaná,pomáhá proti nevolnosti.Nejsem si jistá,jestli by nepomohla jen ta vodka -bez bylinky.
Klárko, teda to tě lituju, sis fakt užila, mě bylo za mladých školních let blbě v busu jen jednou,když nám dali na školním výletě povinně Kinedryl.
Zvláštní kapitolou bylo stresové blinkání ze strachu před každým Kurzem plavání ve 3.třídě ZŠ, kdy nás plavčík drsně házel do vody, podotýkám, že, jsem nervák z vody překonala na Balatonu a pak se těšívala na Štěrkáč, což je přírodní koupaliště v mém rodném kraji.
Pak se pocit nevolnosti vrátil při jedné z mnoha cest po serpentinách ve Švýcarsku, kdy jsem si četla v autě dopis, dost blbý nápad, jinak jsem spoustu cest prozpívala, takže na tvé teorii něco bude.
Blbě mi bylo jednou po návštěvě babičky Blanky, v době, kdy ještě nebyla babičkou v Německu a to po návštěvě lunaparku po vyzkoušení divoké atrakci jsem musela zvládnout cestu do Čech.
Ovšem taková migréna s nevolností při cestě z návratu po dovolené, kdy jsem si nestihla dát včas svou ranní kávu, která přetrvávala i při zastavení v Červené Lhotě, to je dost nepřenosný zážitek. Těžko, někdo pochopí, že v ten moment mě nic nezajímalo ani nádherný zámek.Přeji všem hezké dovči, a kafem před cestou všem kdo to potřebují, Luky, který do svých 30 kafe nepil, chtěl vyzkoušet, co na tom kafi mám, ochutnal a od té doby už mu chutná, jedna z mála věcí, co se ode mě naučil.