„To přejde,“ říkala mi moje maminka, když jsem byla malá a bolelo mne rozbité koleno. Od té doby jsem zažila nesčetně bolístek na těle i na duši. Přestože si my lidé snažíme život systematicky zpříjemňovat a minimalizovat neštěstí, život je (pořád) těžký. Buď nás čeká nějaká nepříjemná zkouška ve škole, nebo později třeba nemáme práci nebo partnera. Případně máme oboje, a právě ono je zdrojem našich problémů… A to nemluvím o tom, když nás začne pobolívat zub, dostaneme vyrážku, či nějakou mnohem horší nemoc.

Ve středověku, kdy v celé evropské společnosti panoval jeden světonázor – a to křesťanský, bylo pohlíženo na život jako na zkoušku a přípravu na život věčný… Střední délka života byla také téměř poloviční jako dnes.

Možná i to nás vede k tomu, abychom se neustále upínali k budoucnosti, přestože moderní psychologické přístupy kladou důraz na prožívání „tady a teď“. Většina lidí ale stejně přiznává, že se jim to příliš nedaří…a stále na něco čeká. Až…až…až. Pak bude konečně líp.

A tak se nemohu ubránit otázce, zda to nevychází ze samotné přirozenosti našeho bytí… jako bychom opravdu byli stvořeni pro něco lepšího, než nám současný život může nabídnout. Možná je tak trochu paradoxně právě to motor veškerého pokroku… práce a našeho snažení. A to jak v individuálním tak všelidském měřítku.

„Víra – to je síla,“ říkávala moje babička. „… nikdo nerozdává tak tvrdý rány jako život, ale nejde o to jak inkasuješ, tady jde o to kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš, kolik ran dokážeš přijmout a nezastaví tě, jenom tak se vítězí !!“ přesvědčuje nás Sylvester Stallone, mj.představitel slavného boxera Rockyho. Jak je to s ním ve skutečnosti nejsem si jista, ale v tom filmu mne překvapilo, s jakou opravdovostí se obracel k Bohu.

No a když se nedaří… nedaří… A nedaří… Nebojte se, to přejde. Jednoho dne to všechno bude minulost. Jsme jediní z živých tvorů tady na Zemi, kteří v tomhle máme (tak od pěti let) naprosto jasno… A přesto nad tou skutečností tak rádi zavíráme oči. Ale ruku na srdce… Opravdu bychom v tomto „slzavém údolí“ chtěli být… věčně?! Včera ukazovali v televizi jednu stoletou paní, kterak chodí každý den do posilovny.(!) Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to více obdivuhodné nebo – politováníhodné. „Koho Bohové milují, umírá mlád,“ říkalo se ve starověku. Nakonec se ale odsud nikomu nechce.

„Jestli v nebi není žádná práce, tak já tam jít nechci,“ konstatoval bývalý učitel Tkaloun v důchodovém věku, hrdina posledního Svěrákova filmu Vratné lahve. Moje dcerka zase tuhle přišla rozčarovaná z hodiny náboženství, pan farář říkal, že zvířata nemají nesmrtelnou duši a ona si z toho odvodila, že se tudíž nedostanou do nebe (přestože jsem jí o našich dříve leklých rybičkách – tvrdila opak).

Ale do nebe nás opravdu nikdo nebude nutit… A abychom alespoň matně tušili, do čeho jdeme, je dobré „zvykat si“… a „užívat“ nebe už tady a na tomto světě… Mnohem víc než o místo jde totiž o stav duše – když se ve chvíli ztišení otevře oblažující Boží přítomnosti… „Tady a teď…“

A mimochodem prý jenom čas, který jsme prožili s Bohem, se „počítá“ do věčnosti…