Ještě dnes úplně neopadlo nadšení z filmu Samotáři, který se před 7 ti lety stal trhákem našich kin. A přišel další Ondříčkův film, opět nevšední obraz našeho světa a našich životů. Grandhotel. Film o lidech mezi mraky.

Ty, které před roky okouzlil film Šeptej, pak Samotáři, ti budou nadšeni i Grandhotelem. Ano, všechny tři filmy mají něco společného, absurditu života, duchovno, upřímnost, podivuhodnost, strach z dnešního světa.V těchto filmech se dokážeme každý najít, jsou to filmy o našich zdánlivě všedních životech ale i lidských životních anomáliích.

Grandhotel se odehrává v krásném prostředí Lužických hor a dominanty města Liberce – Ještědu. Valná většina filmu se odehrává přímo v hotelu, nebo na ochozech ještedské věže, či pod ní. Kamera nás obdaří krásnými pohledy na oblaka, hory, krajinu, ale i déšt a vítr. Tyto záběry dovedou dostat ty, co jsou v hektice všedních dní tak uvězněni, že se do těchto míst jen těžko dostanou, do slastné pohody a pocitu, že jsou na Ještědu.

Hlavní postavou je Fleischman (Marek Taclík), kterému nikdo neříká křestním jménem, je posedlý sledováním počasí, což mu umožňuje přesné odhady deštů, kdy přijdou. Jako vždy v Ondříčkově filmu se zprvu podivín, pro leckoho až blázen stane luménem ženského srdce, protiklady se přitáhnou, nemožné se stane skutečností. Ano, Fleischman získá (aniž by chtěl a nějak o to usiloval) srdce mladé číšnice Ilji (Klára Issová). To, že tihle dva si jsou ve filmu souzeni, to bohužel divák pozná až moc dobře, už na začátku, což ovšem nemění nic na tom, jaké komické situace spolu zažijí. Když si divák myslí, že Fleischman vyzná Ilje lásku, nakonec „pouze“ doporučí vzít si pláštěnku, protože bude pršet.
Ilja, ač se zprvu zdá, že žije normální zaběhlý život, přece jen je k ní určitá podivuhodnost souzena. Např. Touží po dítěti, a vede si podrobné grafy plodných a neplodných dnů, které se na první pohled podobají grafům Fleischmana – věnujícím se počasí. Ilja se také přizná, že nikdy nikomu neřekla prosté: „Miluji Tě“. Přesto že její přítel Patka, zdá se už léta žije po jejím boku a intenzivně vše dělá pro jejich společné štěstí, tak to ovšem cítí pouze on.

Hudbu celého filmu už tradičně doprovází Jan P. Muchow, i tentokráte to byla trefa do černého. Jan P. Muchow pomáhal s doprovodem už od začátku filmu, takže hudba i film si prostě padnou.

Co filmu vytknout? Já nemám opravdu nic proti.

„Lidi jsou jako mraky, nikdy neví, kdy se srazí a zase roztrhnou, taky je něco žene…“