Byl podzim roku 1985, už několik dní jsem byla připravována na skutečnost, že budu „pár dní“ doma jenom s tátou, protože máma pojede s tetou do Maďarska. Bylo mi divné, proč jede máma bez nás, proč jede na podzim, kdy u Balatonu bude asi zima a navíc, proč jede s tetou.

Teta jednoho večera dorazila k nám domů. Tak mi došlo, že druhý den nebude doma ani teta ani máma. Společně spolu pekly štrůdl. Štrůdl pak dávaly od krabic od tehdejších dvoupatrových bombonier. Ještě předtím, než přišel do krabice štrůdl, proběhla úprava krabice. Tedy úkol pro mě.

„Vem si čtvrtku a vystřihni obdélník ve velikosti dna týhle krabice.“ Dostala jsem instrukce.

Jelikož to byl samostatný úkol, jala jsem se ho zodpovědně. Přinesla si celý penál, pravítko, tužku, nůžky a pustila se do práce.
„Nevadí, když to bude vokousaný?“ Ptám se, než začnu stříhat, protože vím, že stříhání je moje slabina.

„ Né, to víš že néé,“ uklidňuje mě teta. „Přikrejem to ubrouskem a štrůdlem.“ Dodává.

„A proč to tam teda dáváme?“ Napadne mě.
„ Zalepíme do toho devizový příslib (nebo výjezdní doložku), za které si tam pak vyměníme peníze.“ Říká teta.

„ A proč je zalepujeme?“ Ptám se, ale všímám si signálu mojí mámy směrem k tetě a už se nic nedozvím. Jenže i tento signál mi dělá dost starostí. Je to jasný, máma s tetou dělaj něco co se nemá, možná jsou veksláci, co když je někdo zabije, co když se už nevrátí.

Vrhla jsem se na mámu se strašným brekotem. Byla jsem si jista, že ji vidím naposled. V noci jsem moc nespala, ráno už „holky“ doma nebyly. Automaticky jsem se vypravila do školy, jako obvykle a myslela na to, že jsem sirotek. Ve škole se mi udělalo nějak špatně, celá hlava mi hořela a chtělo se mi spát. Na obědě jsem potkala bratra a prosila ho, zda by mě nevyzvedl z družiny hned a nevzal mě domů, že mi je špatně. Bratr asi viděl, že se mnou něco neštimuje a zařídil to mimořádně rychle. Po obědě jsme šli už domů. Zalezla jsem si do máminý postele, ta vůně mi ji natolik připomněla, že jsem znovu propukla v pláč. V tomto rozpoložení jsem usla. Ve snu jsem byla s mámou u moře, měla bledě modré šaty, usmívala se, bylo teplo, slunce svítilo, svítilo tak moc, že mi to bylo nepříjmné.

Probudil mě až bratr s teploměrem.

„Táta volal a prej Ti mám dát teploměr.“ Hlásil.

„38,5“ Říká do telefonu.

Náhle je až večer, táta mě nutí něco jíst, ale nejím nic. Zůstávám v mámině posteli a přeji si návrat do snu, kde je ona.

Ráno mě táta vede k doktoru, pomalu ani neví kam. Potkává nás „moje“ zdravotní sestra, všímá si naší váhavosti a ptá se copak se děje. Při pohledu na mě si všimne vyrážky a proto nás berou vedlejšíma dveřma. Moc jim nerozumím, rozumím jen, že máme jet do nemocnice.

V nemocnici si mě nechávají. Tak to je další rána, nejen bez mámy, ale i bez její voňavé postele. Táta slibuje, že za mnou bude chodit, ale jelikož jsem na infekčním, nesmí za mnou vůbec nikdo. Tátovy sliby beru jako strašnej podraz a jsem si jistá, že už mě tam nechá navždy. Dny v nemocnici byly strašně dlouhé. Jelikož jsem měla ukázkové příznaky spály, chodili se na mě dívat medici. Vždy jsem se musela postavit na postel a profesor jim na mě ukazoval co vše mám krásně vidět. „Vyrážka na podbřišku, oloupaná kůže na rukách a nohách, barva jazyka malinová….“ Ukazuje pan profesor a studenti si prohlížejí. Třetí den je profesor zklamán, protože mé příznaky mizí, je o poznání nevrlejší než obvykle a další den se skupinou studentů už nepřišel.

Čekalo mě ale jiné překvapení, za oknem stála máma, a mohla jsem se na ní dívat a mávat. Byla jsem plna údivu, že žije, vypadala šťastně. Sestřička mi řekla, že už brzy půjdu domů. A taky že jo. Byl to krásný pocit být doma a mít tam mámu.

Ten rok jsme měli velmi bohatého Ježíška. Asi nejbohatšího z naší třídy. Dostala jsem mikynu s tenisovou raketou, pravé červené trenýrky Adidas, jako nikdo neměl, dostala jsem banánový šampon a banánovou pěnu do koupele. Spousty sladkostí – především žvýkaček s obrázky, jejichž obaly jsem pak uplatnila při „vyměňování“ se spolužáky. Měly jsme to co neměl nikdo krom dcery zelináře, ale kdyby se mě tenkrát někdo zeptal, co bych radši, jestli tohle vše, nebo mámu doma, i tenkrát jako dítě bych řekla něco ve smyslu: „ To mi za to nestojí…..“