Při čtení Klárky článku Štědrý večer nastal, co nám přichystal? jsem se opravdu zasmála. Ne škodolibě. Ale s pochopením. Myslím, že ve většině rodin to je podobné. Neznám snad nikoho, kdo by měl ty krásné, „učebnicové“ svátky. Uznávám… v tu chvíli by se člověk někdy nejraději zakopal pár metrů pod zem…ale pak se na to s úsměvem – smíchem vzpomíná…

Tak jen v rychlosti – na co že se to bude vzpomínat u nás…

Letos začal perlit děda. Babičky odvedly mrňouse do vedlejšího pokoje, a my s manželem jsme rychle vyndávali schované dárky pod stromeček…děda na nás koukal: „Jak dlouho chcete tuhle komedii hrát?“ (Matymu jsou 4 roky) Já jsem málem začala prskat hůř než naše kočka, naštěstí manžel je kliďas a zachraňoval situaci: „Co nejdýl to půjde, dědo“.

Při rozbalování dárků trumfovala dědu babička : „Tak si představte, kdo umřel!“ Po tom, co se na ni mamka zamračila, pokračovala: „Ale já to neříkám jen tak! …Ona byla od nás z vesnice!“ Po dramatický pauze – na kterou nikdo nereagoval, babička znechuceně povídala: „Co to tady hraje? To je z rádia?! (Z CD se linuly „nejkrásnější koledy“)

Všechen ten mumraj pozorovala zpod stromečku kočka Bětuška. Děda při pohledu na ni povídá: „Sousedovic kočky choděj tý naší na žrádlo…“ A pak nám začal vysvětlovat, že je potřeba se jich zbavit a rozvíjel teorie o vyvraždění místních koček.

Když jsme si rozbalili dárky, poseděli, popovídali, tak se chystala babička s dědou domů. Šla jsem jim zamávat z okna a mamka – která s bráškou odjížděli s nimi – se dole prohýbala smíchy:“ Děda nemůže najít klíče od Wartburga!“ Otočila jsem se na manžela, že musíme jít hledat klíče od auta, ale mamka křičela: „Oni jsou někde tady…děda to auto odemknul“. Celá ulice pak slyšela, že klíčky se našly u dědy v kapse…

S manželem jsme potom seděli unavený se skleničkou v ruce na gauči, a říkali si, že to je hezký, ale častějc než 1x za rok by to člověk nezvládnul…

Mrňousek zatím spokojeně spinkal ve spidermanovským oblečku, co mu ušil Ježíšek…J.