Eliot Thurst, starší noblesní pán, oblečený do tvídového saka a černých kalhot popíjel ve snobské restauraci King George, která ležela v centru Londýna, dvoudecku červeného vína Rosse Mary ročník 1764. Nervozně si přitom prsty levé ruky poklepával o stůl.

Karen Smithová se k jeho stolu měla dostavit již před čtvrt hodinou. Přestože byl Thurst s její jedinou nectností, kterou byla nedochvilnost, předem seznámen, necítil se ve své kůži. Od svých podřízených dochvilnost vyžadoval. Nezřídka se stávalo, že zaměstnancům a méně důležitým obchodním partnerům za jejich časový skluz dával hodinového padáka, nebo s nimi rozvazoval obchodní smlouvy. S Karen však musel jednat jinak.

Nenápadná dvaatřicetiletá ambiciozní černovláska, původem Angličanka, menšího vzrůstu s hnědýma očima, patřila ke špičce anglické průmyslové špionáže. Za teritorium její působnosti se při dobré vůli dala považovat celá Amerika. Počínaje státem Chile a konče až na severu ležící Aljaškou. Svoje dosavadní mise, v posledních letech převážně v Jižní Americe, splnila s 97% úspěšností a ani jedním, byť sebemenším, náznakem odhalení svého skutečného poslání. Dobře věděla že odhalení v její branži znamená v lepším několikaleté vězení. V tom horším pak v některých diktátorských státech smrt.

Po téměř dvacetiminutovém časovém prostoji se Eliot Thurst konečně Karen Smithové dočkal. Přicházela k jeho stolu. Krok měla lehký, výraz ve tváři nevinný. Jako by se nic nestalo. Dvacet minut sem, dvacet minut tam. Co je to vzhledem k délce lidského života?

„Vítám vás, slečno Smithová,“ povstal pan Thurst a podal Karen ruku. „Letělo se vám přes Atlantik příjemně?“

Posadili se.

„Zajisté. Létám ráda, ale o tom jsme se chvíli bavili minule. Raději bych dnes přešla hned k věci, pane Thurste.“

„Samozřejmě.“

„Přejete si?“ přitočil se k jejich stolu nenuceně číšník v bílé livreji se zlatými ornamenty.

„Bílé víno Sira Arthura ročník 1816“ poručila si Karen. Značku si pamatovala od minulého setkání s Thurstem, které se přesně před třemi měsíci rovněž odehrálo v King George. „A k jídlu bych pak ráda vyzkoušela apetit pana Thursta.“ Mile se usmála nejprve na Thursta a potom na číšníka.

„Prosím?“ zamračil se nechápající číšník.

„K jídlu bych prosila to samé jako tady pán,“ otočila hlavou na Thursta.

„Och, promiňte. Ovšem.“

„Jako předkrm bych prosil,“ navázal na Kereninu nekonvenční řeč hbitě pan Thurst, „Desmidiales de la talie. Jako hlavní chod mi přineste,“ na chvíli se zamyslel, „Chiuso s kaviárem. A na závěr tresčí játra.“

„Nic víc?“ otázal se číšník. Když se po několika sekundách ticha nedočkal odpovědi, pomalu odkráčel.

Karen byla zvědavá, co jí číšník přinese. K názvům Desmidiales de la talie, nebo Chiuso neuměla žádné jídlo přiřadit.

„Tedy k věci, slečno Smithová,“ začal Thurst k věci. „Předpokládám, že jste se za tyto uplynulé tři měsíce se situací ve Face dostatečně seznámila. Proto bych se vás chtěl teď zeptat, přijímáte naší nabídku? Samozřejmě, že můžete stále ještě odmítnout. Peníze za vaše tříměsíční působení ve Face, byly ihned po vašem nástupu do firmy převedeny na váš účet, přesně tak, jak jste si přála. Takže když nyní odmítnete, nic tím zpětně neztratíte.“

„Nejspíš v tom budu pokračovat, ale musíte být ke mě pane Thurste upřímný. Tři měsíce je nejen dost dlouhá doba na rozkoukání se ve firmě, v které mám pracovat, ale i na to, abych si zjistila pár věcí o svých dosavadních zaměstnavatelích. Nyní jste jim vy a váš syndikát. Zodpovězte mi tedy mou otázku, jak je možné, že jsem doposud o vašem syndikátu, který má zájem o zjištění ingrediencí firmy Face, nezjistila žádné informace?“

„Je to prosté. Uvedu vám příklad.“

Číšník přinesl Karen objednané víno. Ta uchopila skleničku a přiťukla si s Thurstem. „Na zdraví.“

„Můžu pokračovat?“ otázal se Thurst.

„Jistě.“

„Vezměte si například IRA, našeho úhlavního Anglického nepřítele. Je jí všude plno. V podobně smrtících náloží ji naleznete v městských ulicích, nádražích a letištích. V podobě prvních stránek, krátkých komentářů a glos na ní narazíte denících a časopisech. V televizi se zas objevuje v hlavních zpravodajských relacích a významnou roli sehrává v bezduchých televizních kriminálních seriálech. Takže se vás ptám, jsme schopni z tolika informací, které jsou nám o IRA denně servírovány na stůl, o ní něco konkrétního říci? Přes všechnu tuto jejich „popularitu“ v masmédiích mi dokážete povědět, kdo stojí v jejich čele? Kdo je její předsedou a kdo jsou její členové? Víme jen, co chtějí a známe prostředky, jimiž se toho snaží dosáhnout. Tím to končí. A tak mi teď tedy řekněte, co je zvláštního na našem syndikátu, který se nikde veřejně neangažuje a tudíž o něm nejsou k nalezení nikde žádné vnější informace?“

„Asi nic,“ souhlasila s notnou dávkou nejistoty tiše Karen.

Ke stolu dorazil číšník s vozíčkem. Počkal na svolení pana Thursta a začal před ně servírovat objednané pokrmy. Nejdříve před Karen a následovně před Thursta položil předkrm Desmidiales de la talie servírovaný na malém modrobílém porcelánovém talířku.

Karen se s nedůvěrou na předkrm zadívala. Desmidiales de la talie byly obyčejné mořské řasy. Hit anglických vyšších vrstev odkoukaný od Japonců spolu s dalšími mořskými pokrmy. Chiuso vzdáleně zase Karen připomínalo platýse. Všechny pokrmy byly na talířích úhledně upraveny. Popřáli si navzájem dobrou chuť a pustili se do jídla.

„Tak co říkáte mému apetitu?“ Zeptal se po jídle sarkasticky Thurst.

„Vcelku dobrý,“ přemohla se Karen a pokračovala, „přemýšlela jsem při jídle o vašem uvedeném příkladu s IRA. Doufám,že neudělám vážnou chybu, když vám přikývnu?“

Číšník začal ze stolu odklízet, nyní již nepotřebné nádobí.

„Věděl jsem, že neodmítnete, slečno Smithová. Nemusíte předstírat vaší nedůvěru v nás. Vím, že peníze bývají velkým lákadlem a my jsme vám jich nenabídli za setrvání v misi až do konce málo. Řekněte mi tedy, jak to prozatím ve Face vypadá. Načrtněte mi prosím ve stručnosti váš další časový plán a prostředky, které k odhalení oné tajemné ingredience budete potřebovat.“

„Abych byla upřímná, nevím, co si mám za tři měsíce o Face myslet. Místo sekretářky hlavního provozního v pátém oddělení výroby, které jste mi zajistili, je pro mou práci víc než dobré. U několika mamutích gigantů jsem na podobných postech byla se svou prací, podloženou fotodokumenty, nebo zvukovými záznamy, podle potřeby, hotova během několika týdnů. Víte jak se to říká? Krásná žena se většinou dostane dál než jen do postele. Ale u Face je to jiné. Výrobní areál není velký. Tvoří ho vlastně jen sedmnáct výrobních hal, dvě administrativní budovy a jedna malá stavba bez oken. Stavbě bez oken se říká mezi zaměstnanci chrám a tak nějak, abych řekla, se celý výrobní proces Grow točí kolem něho. V celém areálu nenajdete víc střežené místo. Prozatím jsem v něm nebyla. Obyčejným zaměstnancům, mezi které jsem řazena i já, je přístup do chrámu odmítnut.“

„Mohu vám něčím posloužit?“ přerušil Kareninu řeč číšník při odnášení prázdných skleniček od vína.

„Dvakrát Rose Mari 1764?“ Zeptal se Thurs zeptal se nyní již dobře naladěný Thurst, Karen.

„Může být,“ odpověděla.

Číšník odkráčel.

„Pokračujte slečno Smithová.“

„Skončila jsem u Chrámu? Ano. Celá ta neznámá ingredience se do Grow přidává právě tam a tam se také musí zákonitě vyrábět. Do Chrámu se dodá docela obyčejné pleťové mléko vyrobené v hale číslo jedenáct standardní technologií a z Chrámu se pak vyexpeduje již jako Grow. Kromě pleťového mléka se do chrámu denně vozí neskutečně obrovské množství jídla a tak se domnívám, že celá ta příměs bude živočišného původu.“

Číšník přinesl žádané Rose Mari a v tichosti se vzdálil.

„Zatím jste tedy toho mnoho nezjistila“

„Máte pravdu, ale všechno chce čas a dostatečnou přípravu. Průnik do chrámu plánuji během příštích čtrnácti dnů. Jen mě stále nejde na rozum, jak je možné v tak malé budově spotřebovat tolik jídla. Musejí tam nejspíše chovat nějaké šíleně veliké zvíře, z jehož výměšků poté ingredienci vyrábí.“

„To snad ne,“ usmál se Thurst. Věděl, že Karen žertuje.

„Možná ne, ale něco tam být musí. A co se týče vybavení, myslím že žádné speciální věcičky od vás potřebovat nebudu. V tak primitivním prostředí, které vládne u Face, jsem nenašla žádné jejich uplatnění. Mikrokameru a diktafon mám svůj.

Dopili víno. Thurst si povyhrnul rukáv a podíval se na hodinky. Čtvrt na tři. Kývl na vrchního a zaplatil.

„Povinnosti mě volají, slečno Smithová, bylo mi ctí strávit zde s vámi příjemné dvě hodinky.“ Podal jí ruku na rozloučenou. Ona ji opětovala. „Mimochodem, kdy se vracíte zpět do Mexika?“

„Zítra ve tři letím přes Boston.“

„Dobře, kdybyste cokoli potřebovala, kontaktní čísla na nás máte?“ Ujištoval se Thurs.

„Mám.“

Společně pak vyšli před restauraci, kde na pana Thursta čekala luxusní prezidentská limuzína Lincoln. Naposled na sebe pohlédli. Thurst nastoupil do limuzíny a Karen se pomalou chůzí vypravila ke svému pronajatému sporťáku BMW kabriolet.

***

Americkomexickou firmu Beautiful Face, zkráceně Face, založil na počátku dvacátého století podivín a okultista amerického původu Joseph Anderson v levném Mexickém Monterrey. Firma se zabývala výrobou kosmetiky. Vstupní kapitál činil třistaosmdesát dolarů.

Za třistaosmdesát dolarů si na počátku Anderson pořídil polorozpadlý statek za městem. Z koňských stájí ho pak za čtyři měsíce proměnil na výrobní a výzkumné haly určené k výzkumu a výrobě pleťového mléka, po jehož užití by měla pleť člověka o několik let omládnout. Ze zbylých peněz pak začal vyplácet prvních svých šest zaměstnanců. Dvě ženy a čtyři muže. Všichni původem Mexičani.

Prvních šest let existence se ve Face vyráběly pouze dva druhy pleťového mléka a to podle starých inckých receptur. Tyto ještě žádný omlaďující efekt neměly. K jejich výrobě bylo zapotřebí všeho všudy pár rostlin, několik velikých hrnců, vařečky na soustavné míchání, voda a oheň. Lahvičky do kterých se pleťové mléko plnilo, dovážel Anderson z nedalekého Torreónu. Přestože Andersonovy pleťové přípravky neměli z hlediska reálného omládnutí žádný účinek, šly v primitivním Mexiku rychle na odbyt. Peníze, které takto Anderson vydělal, neutrácel, ale opět je investoval do Face a tak mohl po šesti letech rozšířit výrobní prostory a nabrat nové zaměstnance. Obrat tím zvedl na pětinásobek.

Koncem třicátých let v Monterrey začala přibývat konkurence v podobě četných pleťových přípravků, které se dováželi z USA. Byly prodávány v pěkných barevných baleních a tak šly lépe na odbyt. Andersenovi se tak začaly plnit sklady a musel začít s první vlnou propouštění svých zaměstnanců. Výrobu omezil. S výzkumem a hledáním starých receptur však pokračoval.

Před krachem Andersona zachránil vstup USA do právě zuřící války s Japonskem a Evropou, díky níž začaly kosmetické přípravky amerických firem z mexických trhů pomalu mizet a byly opět vystřídány zbožím od Face.

Anderson nabral své staré zaměstnance zpět. Vzal si úvěr od Mexické národní banky, jako americký příslušník měl menší problémy, a po předchozích zkušenostech s nádherným zbožím z USA navázal obchodní styky s balící firmou Cover l.t.d. ležící v nedalekém americkém městečku Laredu a tak dodal svému zboží jistou identickou podobu. Zbytek půjčených peněz věnoval na modernizaci výroby a výzkum.

Po ukončení války se výrobky z USA začaly na mexický trh vracet. Pro Face však znamenali už jen malou konkurenci. Výrobky Face se stávaly mezi lidmi stále více a více populárnější, přestože neměly žádný valný účinek slibovaný na přebalu.

Anderson Face opustil za neobjasněných okolností v roce 1956. Firmu po něm zdědil starší z jeho dvou synů, André. Stejný, možná ještě větší podivín než jeho otec. Rovněž tak zapálený pro krém mládí.

V polovině osmdesátých let Face čítala všehovšudy 90 zaměstnanců, pět výrobních hal a jedno výzkumné centrum. Za tolik let existence firmy celkem minimální rozkvět. Ke konci osmdesátých let se najednou s objevem staré Egyptské receptury situace ve firmě obrátila. Krém, při jehož nanesení na obličej tvář viditelně omládla až o několik let, se stal přes noc světovým trhákem číslo jedna. I přes nasazené vysoké zaváděcí ceny, které se při koupi jednoho balení vyšplhaly až ke třem tisícům amerických dolarů, šel výborně na odbyt.

V létě roku 1990 zvedla Face produkci výroby svého fantastického krému mládí Grow z jednoho balení za den na pět a ceny zvýšila z původních tří tisíc dolarů skoro na osm, aniž by zvedla stav zaměstnanců. Plastická operace obličeje by staré lidi vyšla asi na dvanáct tisíc. S přípravkem od Face omládly levněji a bez lékařského zákroku.

Od počátku roku 1990 se firma mnohonásobně rozrostla. Nepřestala rozšiřovat svůj sortiment, který se nelišil, s vyjímkou Grow, od žádné světové kosmetické firmy. Grow byl naprosto úžasný a jedinečný výrobek bez vedlejších účinků a každý by dal modré z nebe za znalost jeho složení. Balení Grow výzkumné týmy, ať už výrobců, či lékařů, podrobily nesčetným rozborům za použití nejmodernější dostupné technologie bez uspokojujících výsledků. Nikdo, kromě pár lidí z Face, složení neznal.

***

Šest dní po příletu z Londýna zpět do Mexika byla Karen připravena proniknout do Chrámu. Do práce přišla normálně na osmou a svědomitě plnila úkoly, které na ni jako na sekretářku byly kladeny. Těsně před desátou hodinou v čase čtvrthodinové dopolední pauzy začala předstírat silné bolesti břicha a tak jí její nadřízený, hlavní provozní pátého oddělení výroby, uvolnil k lékaři. Karen místo k lékaři zamířila rovnou do šaten.

Většinu svého volného času ve Face trávila Karen pozorováním lidí oprávněných ke vstupu do Chrámu. Pokud se totiž do něj měla dostat neodhalena,potřebovala najít alespoň jednu osobu, jejíž denní rituály by mohla s úspěchem napodobit a tak vydávána za ni, nepozorovaně do útrob Chrámu proniknout. Měla štěstí. Přestože do chrámu mnoho lidí přístup povolený nemělo, našla se mezi nimi žena podobných proporcí se stejnou černou barvou vlasů jakou měla Karen. Bohužel krátkých. Karen si tedy ženu tajně vyfotila a podle fotografie si nechala ušít stejný oblek. Dále se po vzoru té ženy nechala ostříhat. Do práce, aby nebudila nežádoucí pozornost, chodila s parukou. Ženu nepřestávala sledovat a tak o ní získávat potřebné informace. Za čtrnáct dní znala její styl chůze, mimiku obličeje, často používané výrazy a jméno. Její úloha ve firmě ji nadále zůstávala utajena.

Po příchodu do šaten si Karen sundala paruku. Přestrojila se a pomalu se na sebe podívala do zrcadla. Vytáhla z kabelky detailní fotografii tváře ženy a začala s líčením a drobnými úpravami obličeje.

Několik předcházejících dnů si to trénovala a tak se během deseti minut změnila, až na nepatrné drobnosti, v přesnou kopii ženy s fotografie.

Vyšla ze šaten a zamířila k Chrámu. Naposled na něj nedůvěřivě pohlédla. Stále nechápala, jak někdo může nazývat malou, bíle natřenou čtvercovou budovu o rozloze přibližně čtyřista metrů čtverečních a výšce dvanácti metrů, Chrámem. Snad se to za chvíli dozví. V rychlosti si překontrolovala obsah kapes. Mikrofotoaparát, diktafon, baterka a ostatní důležité věci byly na svých místech. V tuto chvíli již nic nemohla dělat. Musela jít. Blíž a blíž vstříc čelním dveřím Chrámu a jejich strážcům.

Ani v těch nejoptimističtějších představách nepočítala s takto snadným průchodem mezi Chrámovou ochrankou. Čekala alespoň, že se ji na něco zeptají, třeba „jak se máte“ a nebo prohodí něco o počasí, usmějí se , nebo zamračí a ona bude muset hbitě a správně odpovědět, zareagovat. Ale oni jen kromě letmého pohledu na ni, nedělali vůbec nic. Karenina nová vizáž byla naprosto dokonalá.

Hlavní a jediný vchod do Chrámu ústil do malé žlutě natřené obdélníkové místnosti, kde kromě sedmi neoznačených identických dveří nebylo vůbec nic. Karen musela reagovat rychle, jestliže nechtěla vzbuzovat nežádoucí pozornost svým nerozhodným jednáním. Jako mnohokrát vsadila na instinkt a opatrně otevřela druhé dveře zleva. Nahlédla dovnitř. Ihned poznala archív, ve kterém nikdo nebyl. Měla štěstí. Vešla dál. V kapse nahmatala malou baterku. Rozsvítila ji a zavřela za sebou dveře.

Místnost vyplňovaly stojany tyčící se od podlahy ke stropu plné velmi starých, většinou zaprášených knih a dokumentů, úhledně svázaných do desek. K jednomu stojanu přistoupila a vytáhla z něj objemnou černou nezaprášenou, zřejmě v poslední době často používanou, knihu se stříbrným znakem na přední straně desek. Obrysy kruhového znaku tvořili dva hadi navzájem si požírající ocasy. Vnitřek vyplňovala kozlí hlava. Znaky, jimiž tato kniha byla psána, neznala. Matně ji prolistovala. Ilustrace, kterými byl nesrozumitelný text knihy místy prokládán, jí naháněly hrůzu.

Na jedné z nich bylo například vyobrazeno malé bezbranné svlečené dítě svíjející se v bolestech uprostřed hořících plamenů. Na jiné zas křičící mladá žena s důmyslně podřezanými žilami. Knihu zavřela a její čelní desky vyfotila. Vztáhla ruku po jiné knize. Byla stejně nesrozumitelná a zároveň stejně děsivá, jako kniha předchozí. Vrátila knihy na místo.

Přešla ke stojanu s dokumenty. Vytáhla modrý svazek nažloutlých listin. Na hřbetu četla: `Elixíry – svazek 51`. Dychtivě ho otevřela. Kromě desek, psaných v Angličtině, nerozuměla ničemu, byť slova byla tvořena tentokrát z latinských znaků. Co je toto za jazyk? Zeptala se sama sebe. Učinila pokus. Oddálila stránku s textem na čtyřicet centimetrů od očí a v globálu na ní pohlédla. Třeba v textu takhle najde nějakou logiku? Našla. Dokumenty byly psány čistou angličtinou, ale od spodního okraje směrem k hornímu zprava doleva.

Po chodbě se začali rozléhat kroky. Karen zhasla baterku, přikrčila se a bez hlesu čekala, co se bude dít. Zvuk kroků se z chodby vytratil. Karen se postavila, rozsvítila baterku a stručně několik dokumentů prolétla. Udělalo se jí zle. Postupy, příměsi a různé druhy esencí přidávaných do pleťových krémů Karen přimrazily k zemi. To o čem zde četla, nesnila ani v jednom ze svých nejhorších snů. Kde vůbec berou suroviny?

.neřadzeN 7691 anprs .3 nedevorp sukoP

94.p.č atoviž ohénčěv ríxilE 7691 8.4 yerretnoM

Karen pomalu začínala tušit proč se budově říká Chrám. Pár dokumentů si ofotila a vrátila se zpět ke dveřím. Musí pokračovat v průzkumu. Vzala za kliku, ale dveře jakoby přilepené ke stěně se ani nepohnuly. Zabrala znova větší silou. Nic. Pořádně si dveře prohlédla. Několik centimetrů pod klikou se nacházel číselný zámek. Tedy nikoliv zvenku, ale zevnitř byl tento archív chráněn? Jak mohla takto hloupě naletět? Byla v pasti.

Nikdy před tím se s takovýmto důmyslným bezpečnostním systémem nesetkala. Všechny ostatní systémy, které znala, měly zabezpečení zvenčí, takže dávaly vetřelcům možnost důkladně se s nimi předem seznámit a když viděli, že na to nemají, mohli nechat dveře na pokoji. Tento systém zámku dovnitř, však lupiče zaskočil nepřipraveného zcela bez prostředků, chyceného do zlaté pasti. Karen nezbývalo nic jiného, nežli čekat. Zhasla baterku a opřela se o zeď. Sem tam někdo prošel po chodbě. Archív, jak se zdálo, nikoho moc nezajímal.

Po čtyřech hodinách úmorného čekání ve stálém střehu se klika dveří archívu konečně pohnula. Dveře se otevřely. Vešel asi sedmdesátiletý muž a dříve než za sebou stačil zavřít a rozsvítit, praštila jej Karen připravenou masívní knihou vší silou do hlavy. Stařec bez hlesu padl k zemi. Karen strčila knihu mezi dveře a starce za nohy odtáhla do zadní části archívu. Poté vyšla na chodbu. Konečně světlo. Pár zajímavých fotek sice pořídila, ale to hlavní stále nemá. Musí pátrat dál, přestože z toho co nalezla, se ji zvedal žaludek.

Karen nyní zamířila k čelním dveřím, které ležely přesně proti východu z Chrámu. Mohla se ještě stále obrátit a prozatím výzvědnou misi ukončit, ale její profesionální hrdost ji v pátrání po ingrediencích Grow přestat nedovolovala. Otevřela je. Před Karen se objevila mírně se svažující chodba, osvětlována na stěnách přichycenými plynovými loučemi, vedoucí zřejmě do podzemních katakomb.

Pohlédla na vnitřní stranu dveří. Důmyslné zabezpečovací zařízení bylo namontováno i zde. Prošla jednou, projde znovu. Zavřela za sebou a zahájila sestup do podzemních prostor. Chodba nebrala konce. Nebyla rovná. Chvíli se stáčela doleva, chvíli doprava. Klesání se prudce stupňovalo. Plynové louče a chladné žulové obložení chodby nahánělo Karen hrůzu. Nyní již není cesty zpět. S přibližujícím se koncem chodby, pronikaly ke Kareniným uším rozličné lidské zvuky. Zdálo se, že v podzemí je neobyčejně živo.

Deset metrů před vyústěním chodby do podzemních prostor Karen zpomalila. Skoro nedýchala. Kupředu se pohybovala velmi pomalu. Nyní se již na svůj převlek spoléhat nemohla. Nevěděla, jestli do těchto míst žena zvenčí chodí, nebo ne. Každé upozornění na sebe může přinést jen nepříjemnosti. Opatrně došla až na konec chodby. Kam se to proboha dostala? Nechtěla věřit svým očím. Za svého života pár filmů se satanskou tématikou, plných temných rituálů, vzývání různých démonů, zhlédla. Přišly jí k smíchu.

Místnost neobvyklého tvaru, na kterou z chodby hleděla, byla vystavěna do tvaru pěticípé hvězdy, kde z každého konce cípu vedla chodba. Nejspíše plnila úkol malého náměstí. Karen však více nežli toto prostranství zaujali lidé a jejich oblečení, kteří tudy procházeli. Všichni, muži i ženy, byli jednotně ustrojení do černých kuten s kápí, lišící se občas od sebe barvou proužku přichyceného na levé části prsou. Nejvíce jich nosilo proužek žlutý.

Karen bylo nyní jasné, že ve svých šatech se v podzemí dále bezpečně pohybovat nemůže. Za sebou uslyšela kroky. Dech se jí zpomalil rovnoměrně s tlukotem srdce. Ve vstupní chodbě nesmí déle zůstávat. Pěticípé náměstíčko se na sekundu vyprázdnilo. Rychlostí blesku střemhlav vyrazila ze vstupní chodby a instinktivně vběhla do chodby po své pravici. Co dál? Zdržovat se zde by mělo stejný efekt, jako setrvat ve vstupní chodbě.

Plynové louče osvětlující chodbu jí situaci znesnadňovaly. Ve svém oblečení si zde připadala, jak ortodoxní žid v katolickém kostele. Použít násilí k získání šatů se jí příčilo. Vlastně poprvé v životě při plnění špionážního průzkumu použila násilí nahoře v archívu. Bojové umění neovládala žádné. S opatrností lasičky na lovu se sunula kupředu. Při pohledu na konec chodby jí obsah střídmé ranní snídaně vlétl do krku. Obraz plesnivějícího člověka ve značném stadiu rozkladu, jež byl přichycen řetězy do kruhů na zdi, ji nijak na dobré náladě nepřidal. Chtěla pryč. Začínala se potit. Netušila že nejhorší poznání ji teprve čeká. Došla na konec chodby a konečně pochopila jak to ve skutečnosti u Face funguje.

Rozsáhlou halu, kterou Karen spatřila, by každý za normálních okolností pokládal za ženskou věznici provozovanou v zaostalých zemích třetího světa. V mohutných špinavých klecích, kterých v páchnoucím sále bylo asi tak třicet, se tísnilo až po čtyřiceti , většinou těhotných, nahých mladých žen s různými hnisavými boláky po těle, které snad nikdy nespatřily slunce. Jedna klec s dvaceti muži samci stála na opačném konci sálu. Panny a děti byly umístěny patrně v jiných místnostech těchto rozsáhlých katakomb.

Nebylo to tedy jenom jedno zvíře o kterém Karen s Thurstem žertovala, a které spotřebovalo tolik jídla dodávaného do chrámu. Bylo to celé stádo lidí-zvířat. Pokusných zvířat, jejichž oběti si žádá černá magie. Karen se nervově zhroutila.

***

Čas trávený v kleci spolu s dvaačtyřiceti primitivními ženami, které ani pořádně mluvit nikdo nenaučil, měří Karen podle velikosti svého břicha. Pomalu se smířila i s tím, že své děti, které jako samice zplodí nikdy nespatří.

A svůj podřadný život v kleci živí Karen nadějí, že Thurstův syndikát neztratil o tajemství technologie omlazujícího krému Grow zájem.