Každý věděl, že příjdou. Přicházeli každých sto let. Drancovali vesnice, znásilňovali ženy a zabíjeli muže. Kradli dobytek a ničili úrodu. Nemohli s tím nic dělat.

Krvavě rudý talíř umírajícího jarního slunce pomalu mizel za obzorem. Sedmičlenná Rada Starších seděla okolo ohně plápolajícího uprostřed vesnice a rokovala o nadcházejících dnech. Kdesi v dálce zahoukala sova.

„Musíme s nimi bojovat,“ pronesl k přítomným šesti Starším důrazně Orio, nejstarší z Rady.

„Nikdo se jim nikdy nepostavil. Nevíme kdo jsou. Jak s nimi máme bojovat?“ zeptal se Oria Groom.

Zraky všech se přenesli z Grooma k Oriovi. Čekali odpoveď.

„Zatím nevím, ale musí snad existovat nějaký způsob,“ povzdechl si Orio

„Orio má pravdu. Musíme se pokusit s nimi bojovat. Co můžeme ztratit?“ přidal se na Oriovu stranu Eniof.

„Má pravdu,“ souhlasili ostatní. „Nemáme co ztratit.“

***

Se zrozením nového slunce vyšla celá vesnice do lesa. Muži káceli stromy a z jejich dřeva budovali kolem vesnice opevnění. Ženy z vhodných větví vyráběly mužům oštěpy. Starší děti pomáhaly ženám. Mladší sbíraly jahody a borůvky. A ty úplně nejmenší bestarostně běhaly po lese, stavěly lesním skřítkům z mechu malé domečky, nebo po sobě házely šiškama.

***

Již přes týden čekala celá vesnice na příchod krvežíznivých démonů. Nikdo neznal formu v jaké se jim zjeví. Pověsti přenášené po staletí z generace na generaci se zmiňovaly pouze o hořících vesnících, ničení a krvavých orgiích.

Již přes týden drželi stráž muži, třímajíce v rukou oštěpy, v den co den narychlo zbudovaném opevnění a v dáli vyhlíželi nevítané nájezdníky. Ničitele. Démony.

Již přes týden žily ženy v neustálem strachu o své muže a děti. Celé dny chodily po vesnici neupravené se sklopenou hlavou.

***

S každým novým dnem se napětí ve vesnici stupňovalo. Nikdo nepřicházel, čekání bylo nesnesitelné. Celou vesnici svým pláštěm přikryla nejistota. Nejistá byla příští hodina. Nejistý byl i příští den. Nejistý byl pohyb mimo vesnici.

***

„Tati, jak nás mohou napadnout démoni, když nemají tělo?“ zeptal se svého otce držícího na chatrném opevnění hlídku malý Rian, který mu přinesl oběd.

„Nevím.“ odpověděl zvídavému synovi otec. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“

Večer se tato nevinná otázka malého Riana dostala napřetřes na večerním zasedáním Rady Starších.

„Co mi k tomu můžete kdo říct?“ zeptal se Orio.

Eniof si přisedl blíž k ohni. Večer byl chladný. „Možná že se vtělí do naších nejsilnějších mužů. Tím se zmocní jejich těl a zahájí prostřednictvím nich boj s naší vesnící.“

„Že nás to nenapadlo dřív. Eniof má pravdu. Démoni povstanou proti nám z řad našich lidí.“

***

Každý ve vesnici kontroloval každého. Nepatrný náznak neobvyklého chování některého z mužů mohl signalizovat počínající zkázu vesnice.

***

Třetí měsíc čekání. Nikdo nepřicházel. Léto tohoto roku bylo obzvláště teplé. Teploty přes den se stávaly nesnesitelnými. Hmyz si po stovkách sedal na nahá těla vesničanů. Nikdo se ho účinně nemohl zbavit. Arse neměl dost sil zdlouhavé čekání snášet.

„Všechno je to výmysl. Všechno to jsou jen báchorky,“ zařval na chlapy držící stráž spolu s ním na opevnění. Odhodil oštěp, slezl z opevnění a odcházel ke své ženě.

„Má pravdu,“ řekl Hed a následoval Arseho.

„Už je to tady chlapi!“ zařval Hestr. „Zastavte je, jdou zavraždit naše ženy.“

Arse a Hed se ani nestačili na křičícího Hestra otočit, když jejich záda provrtaly smrtící oštěpy.

„Vražda!“ křičel Hedův přítel Loud a pozvedl svůj oštěp proti Hestrovi.

Nelítostný vyhlazovací souboj mezi muži na hradbách spozorovala z vesnice Aria. Svolala poplach. Vystrašené ženy se seběhly. Každá se přidala na stranu svého manžela.

***

Toho roku nikdo nepřišel. Na živu jsme zůstaly jen my, děti, několik žen a dva muži. Nebyli s to přenést masakr, který způsobili, přes srdce a tak říkali, že přišli. Říkali to všem. A tak teď už to říkáme i my našim dětem.