Update: Citace povídky Kundička byla zařazena do knihy Kniha o kundě viz. příspěvek: Tak jsem se zas našel v literatuře – Kniha o kundě

Nyní již samotná povídka:

Každej den se nám sny neplní, a tak tomu pomalu ani nemůžu uvěřit, že sem právě teď v podvečer našel na chodníku v poloprázdný Horinovi ulici hezky šťavnatou vyholenou kundu. Chudák buchta, co ji ztratila. No, bude si muset holka opatřit novou, já už ji nepustím. Rychle jí sbírám, strkám do kapsy u kabátu a celej nadrženej hledám příhodný místo, kde bych ho do ní mohl vrazit, abych ji prubnul.

Jako ideální se mi rýsujou nedaleký veřejný záchodky a tak si to k nim vyšlapuju. Jenže ouha. U vchodu bába a vybírá prašule. Pětikačka za velkou. Zkouším projít bez placení. Z principu se mi takhle vysokou částku dávat nechce.

„Kampak mladej?“ ozývá se suveréně.

„Srát!“ Zařvu na ni a zrychluju krok. Točí mě.

Bába nereaguje. Mám vyhráno. Sem u kabinek. Postupně beru za jejich kliky. A je to v píče, protože kabinky sou zamčený. Klíče má samozřejmě bába. Usmívá se mrcha, když kolem ní vycházím na ulici. Snažím se dělat jako by nic. Teď už se určitě nebudu snižovat k tomu, abych po ní chtěl klíče. Ještě že fakt nepotřebuju srát.

Na ulici to dělat nemůžu. A domů se mi kvuli tomu vracet nechce. Za chvíli mám bejt v Dělasovi. To bych nestíhal.

Jak tak stojím a přemejšlím, strkám pravou ruku do kapsy a kundu si alespoň ohmatávám. Opravdu kus. Příjemně hřeje. Začíná mi bejt jasný, jak si ženská v mínus deseti může chodit jen tak v silonkách. Nahmatávám poštěváček a hraju si s nim. Lehce ho mnu mezi prsty. Vlhne. Nádhera. Pocit živý prvotřídní kapesní kundy mě nebetyčně uspokojuje.

Dávám se do kroku a mířím k šest minut vzdálenýmu Dělasovi. Jasně že tam maj taky hajzlík. Unešen kundou cestu moc nevnímám. Zlehka do ní strkám prsty. Už se vidím za pár hodin doma. Pohodlně se sní nataženej na posteli při pomalý muzice mazlím. Přikládám si ji na přirození, hruď a obličej. Lížu ji a ona teče. Chutná skvěle. Pak si ji opět snáším k stopořenýmu penisu. Jemně si ho kundičkou třu. Potom ji na něj nasazuju. Pevně ho svírá holka. Sama se dává do pohybu. Je inteligentní. A dostatečně hluboká. Když bude hodná, koupím ji vibrátor …..

Málem sem Dělase přešel. Beru za kliku a celej vzrušenej vcházím do zakouřenýho pajzlu. Hned si to šinu k záchodu.

„Tady sme vole!“ křičí na mě s pivem v ruce Pavel.

Nevšímám si ho.

„Aby ses neposral!“ přidává se k němu bystře Ondra, když vidí kam mířím.

Slyším jejich smích. Sou mi u prdele. Mám kundu a co maj voni. Vstupuju na špinavej hajzl. Je poblitej. A smrdí. Občas se to stává. Dělat to v takovým svinčíku se mi nechce. Nejsem prase. Alespoň, že pisoáry sou čistý. Vychčiju se a zklamaně hajzlík opouštím. Jdu k našemu stolu. Sundávám si kabát. Opatrně ho dávám na blízkej věšák. Usedám vedle Ivety, která sedí na kraji. Povolná holka. Navíc mě má ráda a tak se ke mě hned tulí. Je mi to milý. Vítám se s ostatníma.

Přichází číšník. Objednávám si desítku. Všichni kolem mě maj nalito.

Nedokážu se soustředit. V hlavě mám stále svoji kundu. Přemejšlím, jestli bych s ní měl vylízt na světlo. Docházím k závěru, že radši ne. Je tu dost ženskejch a těžko odhadnout, jak by se na to dívaly. A pak na chlapy by třeba ještě přišlo šukání a mohli by mi ji poničit. Vůbec vlastně nevím, kolik toho tahle moje pička vydrží. Snad časem se o ni kámošům zmíním. A pujčím jim ji. Kus pořádně udělanýho růžovýho masa.

Ani sem si nevšim, kdy předemě číšník postavil pivo. Pozvedám sklenici a se všema si mechanicky přiťukávám.

„Na zdraví.“

Skrze pěnu trochu upíjím.

Iveta mi zlehka hladí vlasy. Jsem spokojenej. Zrakem kontroluju kabát. Ještě aby mi ho někdo čajznul a nebo vybrakoval kapsy.

O čem se u stolu vede řeč nevím. Moc mě to nezajimá. Vlastně si ani moc nevšímám Ivety. Je děsný co se mnou můj růžovej poklad dělá.

„Dnes mi kočičko není nějak dobře,“ omluvně se obracím na Ivetu. Pak ke zbytku stolu.

„Všimla sem si,“ špitá mi do ucha. „Chceš doprovodit?“

„Ne. Skutečně mi je nevolno. A navíc, doma dnes nejsem sám.“

Dostávám pusu na tvář.

Loučím se. Na stole nechávám nedopitý pivo. Beru lístek. Platím. Jdu si pro kabát. Kontroluju kapsu. Pohoda.

Venku se nejdřív pořádně nadejchám čerstvýho vzduchu. Pak se vypravím k domovu. Mám to pětačtyřicet minut. Péro mi pořádně stojí.

V hlavě mi zase naskakujou fantazie. Nemůžu se dočkat. Teď se vidím ve vaně s teplou vodou. Pička spokojeně plave na hladině. Kousek před ní se jako žulovej útes vypíná můj penis. Těším se, až se ti dva spojí. Trochu tomu pomáhám rukama. Kundička se vzrušením chvěje a rozličně deformuje. Už, už se spojuje s mím klackem. Mám čas. Pička je moje. Neuteče a tak ji zase od ptáčka odtahuju. Stupňuju v sobě napětí, který se pak znásobí v maximální orgasmus. Cítím, že noc bude dlouhá. Trochu dopouštím horkou vodu.

Najednou fantazie začínaj řídnout. Vracím se do reality. Ztemělá Horinova ulice a na obrubníku, čelem do silnice sedí plačící silně zoufalá holka. Ač ji moc v té tmě nevidím, zdá se bejt hezká. Alespoň postavou. Tmavý dlouhý vlasy, který můžu rozeznat ji padaj téměř až k pasu. Je mi ji hrozně líto. Nemůžu jinak. Z kapsy vyndávám moji milovanou kundičku. Ještě jednou všechno zvažuju. Hlavou se mi míhají obrazy všech ženskejch co sem kdy poznal. Kdyby některá z nich ztratila kundu a někdo by ji našel a nevrátil, taky bych ho proklínal. Ne, nemůžu bejt taková svině. Alespoň ji políbím. S citem tak učiním.

Klepu dívce na rameno, „Prosím, nepostrádáte něco?“

Trhaně se otáčí. Na dlaních k ní snáším její ničím nedotčenou kundičku.

Rdí se. „Díky.“ Stále pláče.

Cítíme se oba trapně.

Přestává plakat. Má ohromnou radost. Neví, jak to dát najevo.

„Kde byla?“ Ptá se.

„Našel sem ji teď támhle,“ ukazuju nazdařbůh ke zdi.

„Musela sem to přehlídnout. Ste férovej. Jinej chlap na vašem místě. Radši nemyslet.“

Stydím se.

Vstává a dáva si kundu na svý místo.

„Promiňte,“ omlouvá se. „Nevím jak se mi to mohlo stát.“

Říkat cokoliv nemá smysl. Mlčíme. V tichosti jdeme vedle sebe a pak se rozcházíme. Bez rozloučení.

Bez kontaktu.

Mířím k domovu. Sám. A sem pěkně naštvanej, protože sem zas prosral všechno co se dalo.