S lítostí v srdci…

Tak dále už to v sobě držet nemohu…zemřel nám kanárek. To nám neměl dělat… Žil tu s námi deset let. Vlastně skoro jedenáct… Už nezpíval. Věděli jsme, že tu s námi nebude věčně… Přesto jsme si jeho konec nepřipouštěli. A hlavně jsme nemohli tušit, že to bude tak bolet…

Nevěděla jsem, že prázdné místo – bolí. Když jsem byla malá, bydleli jsme v panelákovém bytě a žádné zvířátko se mi nepodařilo prosadit. Vzpomínám si akorát na hlemýždě v krabici od bot, kteří se ale „rozutekli“ s prvním deštěm, co rozmáčel krabici na balkoně. Pak jsem to zkoušela ještě s malými hnědými vodními šneky… Množili se geometrickou řadou, jak si vzpomínám… a naši mě s tím brzy vyhodili. Ale uznáte, že k plžům si člověk tak snadno pevný citový vztah nevytvoří. Samozřejmě jsem toužila po pejskovi (nebo malém bratříčkovi) a u babičky jsem si hrávala s koťaty.

Moje dcerka taky miluje zvířata a když jí bylo pět, uhonila k smrti babiččinu poslední slepici. Několikrát se jí podařilo vyplašenou a těžce oddychující nosnici obejmout. Večer dodělala. (Ta slípka.) Časem přišla na to (dcerka), že chlupatá zvířátka jsou tak nějak od přírody přítulnější a hravější, a dala se na chov křečků. Před nějakým měsícem nám sice jeden křeček zemřel, jmenoval se Bark, ale přiznám se, že jeho odchod mne tak nezasáhl, nejspíš i proto, že jsme hned pár dnů na to pořídili křečíka dalšího. Navíc jsme Barka měli teprve necelé dva roky a bydlel s dcerkou v pokoji.

Ale s kanárkem Pepou to bylo jinak. Pepa se mnou deset let obýval kuchyň… Hned zkraje byl nějaký čas sice u syna v pokoji, ale brzy jsme ho přestěhovali a dělal nám (všem, ale hlavně mně) společnost v kuchyni. Když jsme ho kupovali, bylo to někdy před vánoci, prodavač říkal, že nám vybral nejlepšího zpěváka… a nelhal. Pepa měl v hrdélku zlato… a byl to neúnavný pěvec. Bylo na něm vidět, jak je na svoje umění hrdý… a jak ho ta činnost těší. Brzy jsme si zvykli stavět ho s klecí do okna… a on tam pokřikoval na ptáky z protějšího starého ořechu. Nikdo z nich neuměl zpívat jako on…

Každé ráno jsem mu měnila vodu a zrní v krmítku, obden jsem mu dala na spod klece čistý bílý papír… Kdykoli jsem dělala salát, chystala dětem zeleninu či ovoce, pokaždé dostal kousek… Miloval hlávkový salát a listy pampelišek. Taky vařené vajíčko i kousek brambory od oběda. Hrozně rád okusoval zobáčkem mrkev zastrčenou mezi dráty klece. Jakmile jsem něco položila do krmítka, Pepa hbitě seskočil z bidýlka…a šel to zkontrolovat. A hned zob, zob…

Ne, nechci ani myslet na to, jaké to je, když umře někomu pes nebo kočka…

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

2 komentáře k “S lítostí v srdci…”

  1. hurri napsal:

    Znátu tu Mečiarovku? Ta by se hodila:
    S Pánom Bohom idem od vás, neublížil som, neublížil som nikomu z vás.
    Ni mladému, ni starému
    Neublížil som, neublížil som z Vás žádnému.

    http://youtube.com/watch?v=fBwNvx57a7I

  2. Marcela napsal:

    hurri: Jo, ta se hodí. Ten článek je už pár dnů starý… takže „je to za námi“. Ale díky…

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.