Archív pro Úvaha

Dnes je v módě hyperaktivita

…řekla ilustrátorka Lucie Seifertová v rozhovoru pro Onu dnes.

Ano, to je ono, to je to co jsem nedovedla pojmenovat. Dnes je “in” nestíhat, nemít čas, být ve stresu a presu. Nepřirozená rozevlátost duší i těl. Proč to děláme? Proč si ten život tak kazíme?

V USA prý je děsně “in” nosit odrostlé barvené vlasy nebo melíry. Majitelky odrostlých vlasů tím vyjadřují, že jsou tak “busy”, že si ani nestihnout dojít k holiči. Čím větší odrosty, tím lépe.

Ti, kdo už dosáhli o stupeň výš, poslouchají svůj vnitřní hlas a život si žijí v poklidu, někde stranou. Málokdy spěchají a něco nestíhají. Mají rádi sebe, své tělo a tak se k němu i chovají. Takových lidí je málo, nebo lépe řečeno, takoví nejsou vidět. Možná, že právě oni žijí skutečný život.

Proč je moderní stále hlásat:” Mám hodně práce…..nestíhám,…..jsem dead,…..jsem ko….nemám čas…. jsem vyřízená….”

Proč se to mezi lidmi tak zpopularizovalo?

Proč je slovo workoholik pozitivního významu?

Protože jsme hloupí. Simply hloupí.

Všechno co děláš pro druhé, děláš vlastně pro sebe

Řekla mi máma nedávno, když jsem se podivovala nad tím, jak je na roztrhání. Pomáhá totiž všem, byla tak vychována a nevím zda to bylo moudré. Pomáhá všem, ráda. Bohužel, občas je třeba pomoci ji, avšak „Ti všichni“ si toho nevšimnou.

Všechno co děláš pro druhé, děláš vlastně pro sebe, takto se se mnou rozloučila posledně.

Ta slova se mi vybavila v souvislosti s televizní šarádou, reality show- Prezidentské volby 2008. Ptám se, dělá to vlastně pan Klaus/Švejnar pro druhé? Myslí to opravdu tak, že vše co dělají pro druhé, dělají pro sebe? V této hladině zní slova matky poněkuď tragicky. Přemýšlím, jak to vlastně v případě politiků je. A jak by to mělo být.

Pro druhé nedělají nic, takže ani pro sebe nic?

Akorát o tom neví. Jsem si jista, že veškerá jednání a smýšlení obou prezidentských kandidátů ale i těch co mají právo je volit, jsou činy pouze pro sebe. Až tak se neobrací na to, jak to ovlivní občany, co si o tom myslí občané a co by pro naši zemi bylo opravdu dobré. Myšlenky padají tam, do oblasti vlastního JÁ, případně politické strany. Co já z toho budu mít, co pro mě bude lepší. Zástupci lidu na nás jaksi v hektice předvolebních dní zapomněli myslet.

Dnes ráno, než zase reality show začne, by jim tam někdo mohl promluvit do duše, někdo by jim měl říci, ať dělají věci pro druhé, že je vlastně budou dělat i pro sebe.

To přejde…

„To přejde,“ říkala mi moje maminka, když jsem byla malá a bolelo mne rozbité koleno. Od té doby jsem zažila nesčetně bolístek na těle i na duši. Přestože si my lidé snažíme život systematicky zpříjemňovat a minimalizovat neštěstí, život je (pořád) těžký. Buď nás čeká nějaká nepříjemná zkouška ve škole, nebo později třeba nemáme práci nebo partnera. Případně máme oboje, a právě ono je zdrojem našich problémů… A to nemluvím o tom, když nás začne pobolívat zub, dostaneme vyrážku, či nějakou mnohem horší nemoc.

Ve středověku, kdy v celé evropské společnosti panoval jeden světonázor – a to křesťanský, bylo pohlíženo na život jako na zkoušku a přípravu na život věčný… Střední délka života byla také téměř poloviční jako dnes.

Možná i to nás vede k tomu, abychom se neustále upínali k budoucnosti, přestože moderní psychologické přístupy kladou důraz na prožívání „tady a teď“. Většina lidí ale stejně přiznává, že se jim to příliš nedaří…a stále na něco čeká. Až…až…až. Pak bude konečně líp.

A tak se nemohu ubránit otázce, zda to nevychází ze samotné přirozenosti našeho bytí… jako bychom opravdu byli stvořeni pro něco lepšího, než nám současný život může nabídnout. Možná je tak trochu paradoxně právě to motor veškerého pokroku… práce a našeho snažení. A to jak v individuálním tak všelidském měřítku.

„Víra - to je síla,“ říkávala moje babička. „… nikdo nerozdává tak tvrdý rány jako život, ale nejde o to jak inkasuješ, tady jde o to kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš, kolik ran dokážeš přijmout a nezastaví tě, jenom tak se vítězí !!“ přesvědčuje nás Sylvester Stallone, mj.představitel slavného boxera Rockyho. Jak je to s ním ve skutečnosti nejsem si jista, ale v tom filmu mne překvapilo, s jakou opravdovostí se obracel k Bohu.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Rozpínavý červ

Rakovina je zákeřná, nevyzpytatelná nemoc, která nad námi stále ještě mnohdy vyhrává. Představuji si ji jako malého červíčka, který postupně přichází na to, že čím víc sežere, tím má více prostoru ve svém domově, roste a stává se silnějším a silnějším. Postupně ovládne chod celého domova, tak jak on chce. Je sobecký, schovává se a nemyslí na své sousedy. Udržuje nevyšší stupeň utajení, aby nebyl zničen chemickými zbraněmi. Když potká ale svého příbuzného, spojí spolu svoje síly a ovládnou domov úplně.

Takto napadení lidé se postupem času mění na těle, jenže mě se mnohem více podivnější zdá, že tento rozpínavý červ změní a ovládne i lidskou duši.

Člověk se okamžitě sám vyčlení ze světa. Celý svět, jeho okolí i rodina jsou najednou „oni“. Svět se tedy skládá z něho a jeho červa a ostatních. Ostatní ze dne na den považuje za jiné, za lidi co mu nerozumí, nechápou ho, nemají ho rádi, mají uplně jiný život. Pokud jeho okolí dojde trpělivost a odvaha, podaří se mu tímto opravdu dokonale odloučit od okolního života.

Jeho špatné vlastnosti začnou lézt na povrch. Zdůrazňuje je. Je najednou drsný, na všechno „jako“ kašle a všechno mu je „fuk“. Červ v něm probouzí zlost, nenávist, která asi ale spíš pramení z beznaděje. Rozhádá si rodinu i kamarády. Nyní záleží na tom jaké jeho okolí je, pokud ho někdo chytne za ramena, zatřese s ním a svou sílou a energií ho probudí, pomůže návratu jeho mysli do reality, mohou spolu nakonec vyhrát. Pokud ho ale chytne za ramena, zatřese s ním a on a jeho je nevybíravě drsně pošle pryč. Tím se červ blíží k vítězství.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

O práci osudu

dsc02767.jpg
Z dopisu:

Děje se toho v mém životě moc a moc, den je plný zvratů, kyvadlo se pohybuje střídavě napravo, střídavě nalevo. Brečím, mám radost, brečím to vše během jednoho dne, jednoho půldne.
Někdo má den úplně stejný jako jiný, zaběhlý, spolehlivý. Já ne. Nemyslím si, že si to dělám sama. Osud se stará, stará se o mě strašně moc, možná na mě plácá až zbytečně moc času. Neměl by taky nějaký čas věnovat ostatním? Proč tak intenzivně pracuje na mě, na mém dni, na mém životě? Proč mě střídavě hází ze studené a do teplé vody? Asi mu na mně hodně záleží, snaží se mě probudit, snaží se, věří mi, vkládá do mě sílu a naději. Nezklamu ho? Co mi to dává za znamení?

Když už jednou člověk je…

Většinu citátů, které mě zaujaly, jsem zapomněla. Nezapsala jsem si je a už o nich nevím. Když se mě někdo zeptá na můj oblíbený citát, vzpomenu si jen na tento od pana Wericha:

Když už člověk jednou je, tak má koukat a by byl.
A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je,
a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Tak to je asi ten můj oblíbený.

Kdy jsem ho slyšela?

Byla hodina Základů společenských věd, a rozdávali se opravené písemky. Jednu si ale pan učitel nechal a řekl:
“Je tu jedna písemka, která nedopadla dobře, papír je téměř prázdný, jediné co tam je: “Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je,tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.”
Podepsán Jan Werich. Ten ale na tento předmět nechodí, takže kdo to psal?”
Přihlásila se holčina - váhavě, styděla se a já si dnes říkám, že se neměla za co stydět, protože já díky ní znám dodnes tento citát. A nejen to. Když slyším nebo vidím jméno Werich, řeknu si vduchu ten citát, pak si vzpomenu na holčinu.

Letos o Vánocích jsem po deseti letech potkala tu holčinu, a v duchu si řekla Werichův citát. Holčině tenkrát ta písemka asi nedopadla valně, ale pan učitel ji přesto za citát pochválil. Není vždy všechno takové jaké se to zdá, holčina dnes pracuje v Evropském parlamentu v Bruselu a já jí tyto odstavce posílám, protože jsem jí to, jak se mi ta jedna jediná hodina vryla do paměti, nikdy neřekla.