Obalování květáku
Dnes jsme já a Lucinka pomáhaly s obědem, podívejte se.
Archív pro Rodinka
Strážci pokladu
S příchodem prvních téměř jarních dnů jsme s částí rodiny vyrazili na společný odlov pokladu.
I když místo uložení pokladu bylo zřejmé hned, vyzvednout ho nebylo kvůli jeho mnoha početné stráži vůbec jednoduché. Malých červených placatých brouků byly snad sta tisíce.
Davídkovo první vysvědčení
Tak se včera Davídkovi dostalo prvních plodů jeho pololetní školní docházky. Ano, všichni co máte děti školního věku víte, ti co je už nemáte, jistě správě tušíte. Pololetní vysvědčení. Zatím nám dělá radost, tak to snad ještě chvíli vydrží ;-).
(Davídkovo pololetní vysvědčení v 1. třídě)
Detail známek:
A kdy vy jste přestali věřit na Ježíška?
Téměř měsíc uplynul od Vánoc, když se Davídek zeptal Gabči, zdali ji může něco říct. Kdo by čekal, že ještě bude řešit Ježíška. Ale řešil.
Lukáši, něco ti musím říct, přiběhla ke mě Gabča a vedla mě do ložnice. „Davídek ve škole zjistil, že Ježíšek neexistuje, tak jsem mu to potvrdila a řekla, aby to neříkal Lucince. No, řekne ti to sám.“.
Za chvíli ke mě přišel Davídek a tajemně se na mě zadíval. Pak spustil. „Tatínku, víš, Ježíšek neexistuje.“ Zkoumavě si mě prohlížel a čekal odpověď.
„Proč Davídku myslíš, že neexistuje?“ Zeptal jsem se.
„Ale jo tatínku, Ježíšek existuje, ale jen ten na nebi. Ten co dává dárky neexistuje.“
„Aha Davídku, a kdo tedy dává dárky, když ne Ježíšek?“
„No, přece maminka.“
„Hmm, maminka. A jak to Dádo víš?“
„Říkal mě to Míša“ Míša je Davídkův spolužák. „Dostal empétrojku a obal našel ve skříni.“
„Hmm, tak to asi bude pravda.“ Řekl jsem.
„Jo tatínku, je to pravda, jen to nesmím říkat Lucince, abych ji nekazil radost.“
„Jo Davídku, to ji neřikej.“
.
.
.
.
Za deset minut slyším plakat Lucinku.
Lucinko, co je. Dáda mi tatínku říká, že neexistuje Ježíšek a že dárky nosí maminka.
„Davídku, co jsem si řekli?“ ptám se Davídka.
„Ale tatínku, Ježíšek opravdu neexistuje,“ spustil Dáda svoji.
„Ale existuje. Ježíšek existuje,“ plačtivě spustila Lucinka.
.
.
.
.
No a teď něco řešte. Opravdu nevím co dělat. Dáda už na Ježíška nevěří, Lucinka věří. My jsme alespoň s bráchou přestali věřit současně, kdy jsme ve skříni našli dárky. Přesnou dobu si již nepamatuji, ale bylo to na základce. Protože už nějaké pochybnosti byly před tím, nijak zvlášť mě to ale nezasáhlo. Teď jsem zvědavý, jak budeme tuto situaci řešit doma a zdali se Lucinka příští vánoce ještě Ježíška dočká?
Kdy jste na Ježíška přestali věřit vy? A co případně vaše děti?
Kéž by častěji Mikuláš s čerty chodil
Pátého prosince, kdy Mikuláš s čerty po světě chodí, bych pro nás rodiče vyhlásil za jeden z nejkrásnějších dnů v roce. Tak hodné děti se totiž málo kdy vidí.
„Tati, že sme hodní, žejo?“ „Tati, že si nás čert neodnese?“ „Mami, existujou čerti?“
Tyto a jiné věty říkají děti před mikulášským dnem velmi často. Uvědomují si, že pokud čerti skutečně existují, mohlo by se stát, že by je skutečně mohli na nějaký čas odnést do pekla. Pro nás rodiče prostě nádhera.
A jak vypadal mikulášský večer 2008 u nás:
Dostavil se Mikuláš, anděl a tři čerti.
Davídek s Lucinkou čertovi řekli, že byly celý rok hodní, nezlobili rodiče a vzorně si uklízeli. Pak odrecitovali básničku a převzali dárky.
Jak jsem Davídkovi a Lucince představil pana premiéra Mirka Topolánka
Celý týden mám tak nějak hektický. Prostě nestíhám. Ani dnes tomu není jinak. Přes to všechno jsem si i tak vyšetřil pár drahocenných chvil na pana premiéra Mirka Topolánka.
Při té příležitosti jsem ho seznámil s Davídkem a Lucinkou.
No a teď se znají. A když se dětí na pana současného premiéra zeptáte, nebudou tápat.
A máme doma prvňáčka
S příchodem prvního září máme doma prvňáčka. To ten čas letí. Zdá se mi, jako by to nebylo ani den co se Dáda narodil a už je v první třídě. Děsný jak člověk stárne. Bez dětí bych to ani neřekl. Ale teď k našemu prvnímu školnímu dni.
Ráno jsme vstávali v sedm. Po půl osmé pak zamířili s Lucinkou do školky, kde ostatně byla také poprvé a kde se ji díky kamarádkám jak později řekla mooooc líbilo.
Ze školky jsme vyrazili hned do školy.
Ve škole se nejprve děti podívaly do šatny. Poté si sedly do lavic, vyslechly si úvodní slovo a začalo předávání pamětních dárečků.
Hvězdárna a Planetárium v Hradci Králové s dětmi
Ve Hvězdárně jsme s našimi dětmi byli již vícekrát na dětském programu, který začíná v sobotu v 16h (čas je pohyblivý během roku, lze se informovat v Géčku, kulturním měsíčníku HK nebo přímo na webových stránkách hvězdárny), jednou i na Den otevřených dveří, protože zvlášť Davídka záhady vesmíru zajímají, vydali jsme se do Hvězdárny znovu, tentokrát v úterý na předem domluvenou exkurzí s Mateřským centrem Sedmikráskou v rámci prázdninových výletů, které pořádá.
Zájemců (dětí s maminkami) bylo opravdu hodně, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny, první skupina šla nejdříve do promítacího sálu, naše druhá skupina nejdřív zamířila do Planetária. Vy, kdo jste v Planetáriu byli mi možná dáte za pravdu, že je to kouzelný pohled na rozsvícenou oblohu hvězd, kochám se pohledem a s úžasem sleduji, že se někdo může v tom množství vyznat.
Pro mě je to podobně neskutečné, jako se někdo vyzná v Rentgenových snímcích lidského těla, pokud mi lékař ukáže, kde a co mám vidět, tak jakž takž, něco vidím, podobně pokud mě odborník upozorní na souhvězdí, začínám vidět určité obrysy. Z hvězdárny si děti zapamatovaly, že Velký vůz není souhvězdí, ale seskupení hvězd ze souhvězdí Velké medvědice. Taky, že označení východ, neznamená světovou stranu, protože východ nade dveřmi je situován na sever. Dětem se líbila i pohádka, která jim má poutavou formou přiblížit souhvězdí.
Nejdivnější písnička a říkanka
Začaly s tím děti. Začaly s tím, když jsem je dnes večer uspával.
„Tatínku, chceš slyšet nejdivnější písničku?“ zeptal se mě ležící Davídek, když již cítil, že ze mě žádná pohádka nekápne.
„No, jasně že jo“ odpověděl jsem a čekal, co za nejdivnější písničku z Davídka vyleze. Překvapivě se přidala i Lucinka.
„Pásla koně na betoně,
koupala se v nožíkách,
vypíchla si oko vdolkem
a chodila po rukáchmám babičku v Americe,
je v gumové plantáži,
domů jezdí na melounu,
salámem se odráží.“
Nezbylo mě než si tuto nejdivnější písničku zapsat.
„Tati a chceš ještě něco slyšet? Teď spíš takovou nejdivnější říkanku, než písničku“ ozval se chvíli potom, co jsem si písničku zapsal opět Davídek.
„Chci.“
Davídek s Lucinkou spustili přednes.
„Jednou za onoho času
voda se sypala a písek se lil,
silnice byla posypána škvarkama
psi po ní lítali a hlady chcípalipán řeknul svým učedníkům,
vemte si rance a běžte do práce“
Hlava mi šla kolem.
„Tati jakou nejdivnější písničku znáš ty?“ zeptal se zas po chvíli Davídek.
Divnější písničku a říkanku Davídku neznám, odpověděl jsem a děti spokojeně usnuly.
Stejně mi ale jejich divná písnička a říkanka teď vrtá hlavou a tak bych se vás rád chtěl zeptat, znáte také nějakou divnou písničku, či říkánku?
Kam s ptáčkem?
Cestou ze školky se Lucinka zastavila a volá:“Maminko, ptáček.“ Seděl u kraje chodníku a lákal zvědavce k nakouknutí. Přiznám se, že mě v tu chvíli šrotovalo v hlavě, mám ptáčka nechat, kde je, protože třeba čeká na svou ptačí maminku, nebo snad po ranní bouřce vypadl z hnízda? Kolem procházely rodiče, kteří zavedli své potomky do školky a někteří se zastavili, politovali chudáčka ptáčka, našli se ale i tací, kteří pronesli nahlas svůj názor:“ no co, ptáka sežere kočka.“ Když si všimli vyděšené Lucinky, poopravili svoji věštbu,“ ne neboj, nesežere ho kočka.“
Nedalo mi to, abych ptáčka zblízka neprohlédla, nejsem ornitoložka, jediné zkušenosti s poněkud jinými ptáky mám jako bývalá urologická sestra. Na to, abych poznala, že chudáček ptáček má zraněnou nožičku postačil pouhý zrak, i když poněkud korigovaný 4dioptriemi. Vzpomněla jsem si, že existuje Záchranná stanice v Jaroměři, protože jsem zrovna neměla mobil u sebe, vzala jsem ptáčka do dlaní a doma položila do vystlané krabice.
Sehnat číslo na Záchrannou stanici se mi podařilo přes Zlaté stránky, kde jsem našla veterinární pohotovost, zdejší personál mi pak nadiktoval číslo mobilu na šéfa stanice. Protože jsem neměla, jak dopravit ptáčka na stanici, nevlastním řidičský průkaz,( jinak by museli zřídit speciální stanici, pro všechny, kdo by se se mnou potkali ), domluvili jsme se na předání v Hradci Králové, kam chodím na kurz francouzštiny. Ptáček zvládl cestu autobusem v krabici s přiklopeným víkem, kde byla dostatečná mezera na proudění vzduchu, troškou vody v mističce. Děti měly pozorováním o zábavu postaráno.
Předání ptáčka do rukou odborníka, který mi sdělil, že se jedná o pěnkavu, na internetu jsem se dočetla, že se nejedná o chráněný druh pěvce. Dále jsem se při předání dozvěděla, že tento druh vydrží bez potravy den, že pokud by nebyl zraněný, stačilo by jej dát na vyšší větev, aby nebyl tak blízko predátorům, protože měl zraněnou nožičku, uškrcenou vlascem nebo něčím podobným, do čeho se zamotal, byla jsem ráda, že je pěnkava v dobrých rukou. Škoda, že kvůli zraněné nožičce zřejmě nebude moci pěnkava schopná návratu do volné přírody. Doufám, že se s dětmi již tento víkend vydáme na výlet do Jaroměře. http://jarojaromer.cz/
