Lukáš Faltýnek a autoři

Protože jsem nyní až do pátku na služební cestě v Praze, mnoho času teď na psaní delších příspěvků do blogu nemám. Někdy se ale stane, že i pár slov, vhodně složených do věty, vydá za mnoho odstavců textu.

Takže, nyní uvádím větu, kterou řekla jednoho rána v minulém týdnu Lucinka (3 roky) a kterou mi Gabča hned napsala do SMS.

Mami, něco mě škrábe na kalhotách. Asi mi tam dal komár vosu.

Co této větě říkáte? Líbí se vám taktéž, nebo vám nic neříká?

4 komentářů

Tak mi v práci zvoní mobil. Volá Gabča. Přijímám hovor.

“Ano?”

“Lukáši, zas ty děti, to ti musím říct,” slyším v telefonu Gabčin veselý hlas.

“Ano?“ táži se v očekávání.

„Davídek zas zlobil, pošťuchoval Lucinku, tak mu říkám, aby ji nechal na pokoji a šel si uklízet pokojíček, nebo že mu večer nezapneš počítač. Chvíli byl klid. A pak, Lucinka zas křičí z pokojíku, že ji Dáda šťouchá. Jdu tedy za Dádou a ptám se ho, jestli mi nerozuměl, co jsem mu k pošťuchování řekla. A víš co on na to? “

„Nevím, co?“

„Že rozuměl, ale že musím chvíli počkat, než se mu to uloží do hlavy. Prý jako ty data v počítači. No, napadlo by tě to. Co na to říct?.“

Hovor po chvíli skončil. Co na to říct? Snad jen, že s technickým pokrokem přibývají i nové dětské výmluvy.

5 komentářů

Park, Gabča, Lucinka, Davídek. Davídek dává úkoly.

“Maminko, teď budete hledat lísteček.” V ruce třímá javorový list.

Gabča s Lucinkou se otočí. Uteče pár sekund.

“Můžete,” ozve se Davídek po chvíli od zakrytované studny.

Gabča s Lucinkou pátrají. Pomalu se přibližují ke studni, u které Dáda stojí. Přestože Gabča už javorový list vidí, mlčí a dává tak šanci Lucince.

Lucinka je téměř u studny, všímá si lístečku, bere ho do ruky a vítězoslavně křičí, “Davídku, já našla lísteček.”

Davídek je spokojený. “Tak ještě vám dám jeden úkol. Ale za chvíli. Musíte počkat.”

Dáda se rozběhne po parku. Běhá po trávě i po hlavní cestě, která vede napříč celým parkem. Po chvíli se zastaví na cestě a směrem ke Gabče s Lucinkou křičí, “maminko, teď musíte najít poklad.”

Gabča s Lucinkou jdou směrem k Davídkovi. Rozhlíží se kolem sebe a jako poklad zkouší kytičky, klacíky a vše co na trávě nachází.

“Ne maminko, musíte blíž”, napovídá Dáda.

Gabča je téměř u Dády. Na cestě si všímá namalovaného skákacího panáka.

“Panák je Davídku poklad?” Ptá se.

“Ne,” odpovídá spokojeně Davídek.

„Tak já už Davídku nevím,“ nechává se Gabča poddat.

Davídek chvíli mlčí. Gabča a Lucinka mlčí taktéž.

“Tááák poklad je maminko přece tady,” ukazuje Davídek před sebe na namalovaný kosočtverec.

Gabča se mírně nechápavě dívá na namalovaný kosočtverec s čárkou u uprostřed.

“No, diamant maminko přece,” vysvětluje Davídek.

„No ano, diamant,“ odpovídá Gabča a dále se k pokladu na zemi nevyjadřuje.“

A Davídek? Spokojený s plněním druhého úkolu vymýšlí pro Gabču s Lucinkou další úkol.

8 komentářů

Gabča dnes s Lucinkou kupovala dvacet deka šunky.

“Dvacet deka šunky,” říká Gabča u pultu paní prodavačce.

Prodavačka nabírá kleštěma šunku.

Lucinka se sápe na Gabču, “mamí, mamí, ….”.

“Co je Lucinko?” ptá se Gabča.

“Proč mami kupuješ deku, když už doma jednu máme.”

3 komentářů

Dnes při sledování městem procházejících studentů při posledním zvonění pronesl Davídek ke Gabče oznamovací větu, „až budu mít maturitní maškarák půjdu za spajdrmena.“

Protože se mi výraz maturitní maškarák moc líbí, dávám sem tuto větu k dobru.

Zároveň jsem si teď vzpomněl, že jsem se i já před mnoha lety jako student jednoho posledního zvonění účastnil a dokonce z něho mám i foto. Takže ho přikládám.

Kterej pak jsem já? Poznáte mě?

5 komentářů

Dost často teď s Davídkem jezdíme na kole. Lépe řečeno, Davídek na kole a já na bruslích. Za domem v polích máme novou silnici, po která zatím nic nejezdí, tak je vše bezpečné.

Včera, po návratu z práce, jsem za barákem viděl Dádu na kole.

„Co děláš, Davídku?“ zeptal jsem se.

„Trénuju tatínku.“

„Pujdem spolu Dádo jezdit?“

„Jooo tati a budem závodit.“

„Tak trénuj Davídku, skočím si pro brusle“.

Doma jsem do sebe hodil něco jídla. Převlékl se, vzal brusle a šel za Dádou.

„Tak jdeme Davídku.“

Šli jsme na cestu do pole.

„Tatínku tak budeme závodit, jo? Ke stopce.“

Silnice v poli je ukončena stopkou. Dál pak ústí v rušnou silnici, kam Dáda ví, že nesmí jezdit.

„Jo, Davídku, ke stopce.“

Dáda nasedl na kolo a vší silou se opřel do pedálů. Jezdí docela rychle, ale přeci jen, je to malé dítko, na bruslích jsem stále rychlejší. Abych mu ale nekazil radost ze závodu, držel jsem tempo s ním a více ho nechával vyhrávat.

„Pořád tatínku vítězím, viď.“

„Až na pár druhých míst Davídku, jo“

Celkem jsme takto v závodění vydrželi zhruba dvacet minut až půl hodiny.

„A už tatínku závodit nebudeme. Už budeme jezdit jen tak.“, ozval se s vyplazeným jazykem notně unavený Davídek.

„Tak jo Davídku, už nezávodíme.“

Konečně jsem měl něco času pro sebe a možnost, trochu se na bruslích projet. Levá noha, pravá noha a za zády Dádův křik. „Tatínku, už nezávodíme! Tatí, už nezávodíme!“.

2 komentářů

Být dítětem s plnou hlavou nápadů a bezvadných řešení není nic jednoduchého. Zvlášť v situaci, když takové dítko ve snaze potěšit své rodiče vykoná dle svého nejlepšího vědomí a svědomí super věc, ale místo vděku se mu dostane pouze pokárání a nevraživých pohledů. Dnes byl takovýmto koumáckým dítětem Davídek a naštvaným rodičem já. Vše se seběhlo následovně.

Dnešní den byl nádherný a tak jsme celá rodina vyrazili autem do Jiráskových sadů. Celé odpoledne bylo príma. Děti si hráli, neprali se a tak jsme jako rodiče byly spokojení.

K šesté hodině jsme pak došli k autu. Stálo pod stromem a tak není divu, že se na něj z předu jakýsi pták aprílově vykakal. Protože děti hovínko zmerčili a především Lucinka vypadala, že má tendenci na hovínko chytat, řekl jsem dětem, aby v žádném případě na hovínko nechytaly. Taktéž jsem jim zdůraznil i riziko nemoci, které hovínko může po doteku způsobit a dětem řekl, aby si šli do auta sednout.

S Gabčou jsme si pak v sekundě vyměnili pár vět, po jejichž dokončení nám Davídek s klacíkem v ruce nadšeně sděloval.

„Já jsem ti tatínku to hovínko seškrábal klacíkem a vůbec jsem na něj nechytal.“

Viditelné stopy, které klacek v předu na laku zanechal nešly přehlédnout. Mé naštvání a Davídkovo zklamaní, že jeho čin nebyl přijat s nadšením, taktéž ne.

No, co se stalo, stalo se. Klacek byl naštěstí měkký a tak mnoho stop po umytí zmizelo. Poškrábání je nepatrné.

Pokud by Dáda místo klacku použil něco jiného, mohlo být vše daleko horší. Nyní už Davídek ví, že cokoliv z auta odstraňovat nesmí, tak se už snad tato situace nebude opakovat. Nakonec jsem rád, že vše dopadlo tak jak dopadlo.

2 komentářů

Čas od času vymýšlí Davídek vtípky. Včera před spaním měl opět svůj čas. Dva z jeho vtípků se mi natolik líbily, že nemohu jinak, než je zveřejnit :-). Docela se těším, až se Dáda naučí psát.

***

Přijde motýl k panu doktorovi a říká, „Pane doktore, já jsem pochroumanej, můžete mě opravit?“
„Já vás slepím,“ říká doktor.
„Ne slepit nechci, pane doktore, jenom nemůžu létat.“
„Tak pojďte se mnou dozadu, já si vás přidám do sbírky motýlů“

***

Přijde žába k ježkovi a říká, „Ježku, ty tady máš ale tmu“.
Ježek žábu chytne, nasadí ji na lampu a říká, „a teď mi budeš, žábo, svítit ty“.

2 komentářů

Dnes Davídka uspávala Gabča. Chvíli před usnutím si Dáda vzpomněl na sen, který mu pár měsíců zpět Gabča vyprávěla.

Ve snu jsme byli celá rodinka v létě kdesi u vody. Pár metrů od vody pak byla hvězdárna, kam jsme se všichni chodili každý večer dívat na hvězdy.

Pro kluka asi moc hezká představa. Není tedy divu že si Dáda na sen vzpomněl a Gabče se o něm zmínil.

„Tak já ti ten sen Davídku na noc půjčím,“ řekla Gabča a rukou z pod peřiny Dádovi sen podávala.

„Děkuju maminko, ale já chci, abys ten sen taky měla,“ odpověděl Dáda a ke Gabče natáhl ruce.

Ještě než Gabča stačila sen převzít, z Dady vypadlo, „já ti ten sen maminko vypálím, a budeme ho mít oba“.

O pár chvil později Dáda usnul.

(je krásné být dítětem a při vypalování snů si nedělat starosti s autorským zákonem :-D)

Přidat komentář

Je až neuvěřitelné k čemu děti svou skvělou logikou dojdou. Protože máme doma děti dvě a některé věty, které pronáší, by se dali tesat do kamene, rozhodl jsem se, že čas od času dám něco hezkého na blog.

Nyní tedy první příspěvek. Zítra mají děti ve školce karneval, tak jsem se ptal Davídka za co půjde.

„Za spajďáka (spiderman - díky masivní reklamě, především na Jupících, hrdina mnoha dnešních capartu) tatínku,“ řekl Dáda.

„A za lva jít Davídku nechceš?“ zeptal jsem se. Mimo nádherné masky Spidermana máme doma skutečně super masku lva.

„Za lva na karneval tatínku nepůjdu, prasknul by mi mozek a to já nechci.“ Reagoval Davídek hbitě.

„Co že ti Davídku? Praskne mozek? A proč?“ Zeptal jsem se.

„Protože lev tatínku řve,“ Dáda otvíral pusu. „A když řve, tak mu ten řev jde do uší“ Své malé ručičky dal Dáda k puse a tahnul s nimi k uším. „A když se ten řev dostane do uší, tak mu praskne mozek“.

Vysvětlení bylo dostačující, tak jsem se Davídka zeptal. „A nepraskne Davídku lvovi náhodou z toho řevu hlava?“

„Ano tatínku, praskne mu hlava, jako mamince, když řveme,“ odpověděl Dáda.

Musel jsem se zasmát.

Jeden komentář