Lukáš Faltýnek a autoři

Čas se neúprosně rychlostí hnané gazely nachýlil k sedmé hodině. “Ještě pár řádek a končím,” říkal si pro sebe Patrik, píšící mail své počítačové lásce Kamile.

Seznámili se spolu před necelým měsícem na xchatu. V místnosti „Láska po netu“ se toho tenkrát moc nedělo a tak s radostí uvítal, když ho oslovila neznámá dívka s přezdívkou Pomněnka. Říkala, že je na netu teprve krátce a xchat má spuštěn podruhé v životě. Zeptala se, jestli má čas a byl by ji ochoten vysvětlit některé věci ohledně xchatu. Patrik přikývl a u Pomněnky setrval. Časem se dozvěděl i dívčino pravé jméno a adresu. Byla z Berouna. On z Chebu.

Deset minut po sedmé vypnul Patrik počítač. Ve spěchu se oblékl a bez snídaně uháněl do školy. Začínal o půl osmé biologií. Předmětem, který i s účou tasemnicí, jak jí přezdívali, nenáviděl. Dnes psali test z mutačních změn genotypu. Nic mu to neříkalo. Viděl sice Ostrov doktora Moreaua podle Wellse a dosud mu živě do mysli vstupovala zmutovaná zvířata, ale zmiňovat se o nich v písemce by se neodvážil. Příště bude muset na hodinách dávat lepší pozor.

Test dopadl vcelku dobře. Jestliže z toho, co opsal bude správně alespoň polovina, dostane za tři. Ještě, že má tak chytré spolužáky. Však jim to v matice nebo fyzice oplatí.

Domů ze školy přišel ve tři. Celé dopoledne se nemohl dočkat, až zas spustí počítač a bude si moci s Kamilkou promluvit. Domluveni byli na půl čtvrtou. Nahodil počítač a otráveně pozoroval pomalu nabíhající WINDOWS XP. Firefox naběhl podstatně rychleji. Do schůzky zbývá dvacet minut. Co bude dělat? Horká těla z Inspirace nikdy nezklamala, zabrousil tedy tam.

“Tak která z nich má postavu jak Kamča?” Ptal se sám sebe. Kamilu nikdy neviděl.

Za minutu půl čtvrté čekal nažhavený Patrik v předem smluvené privátní místnosti ‘Miláčkovi’ na Kamilu. Byla přesná, jak švýcarské hodinky Swatch.
Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

12 komentářů

Mike O’Harra byl totálně mimo. Bolela ho hlava. Vše viděl rozmazaně. Místnost, ve které se nacházel, hrála všema barvama. Stůl, doposud stojící v poklidu, začínal tančit. Pomalu se k němu začaly přidávat i okolo stojící polstrované židle. Strop klesal a podlaha stoupala. “Ještě tak pět minut,” říkal si Mike pro sebe “a budu na sračky. Co se s tím stropem ksakru děje?”

Mike se snažil racionálně uvažovat. Zprvu mu to dělalo značné potíže, nepřemýšlel denně. Celej život dělal vše jaksi automaticky. Bylo mu teprve pětadvacet. Život měl před sebou. Co ale viděl nyní, nebylo ani v nejmenším v pořádku.

Jen pár stop chybělo do střetu podlahy se stropem.

“No tak Miku přemejšlej a nelež furt na tý zemi jak slepec na křižovatce, ” snažil se Mike vybičovat k nějaké pozitivní činnosti, která by mu zachránila život. Jeho myšlenky ale moc oduševnělé nebyly. “Jak to jen v tý televizi říkali? Invaze z kosmu spojená s biologickým výzkumem. Brrr, pitvat lidi za živa. Fuj, sou tady a chtěj mě operovat.”

Dveře do Mikeova pokoje se náhle otevřely. Mike k nim pomalu obrátil hlavu. Přes záda mu přejel mráz. Nic hroznějšího v životě neviděl. Ve dveřích stála zrůda, s kterou by si v obludnosti nezadal ani Frankenstein.

Monstrum se vláčným krokem blížilo k Mikovi. Krvavé oči, které se z něho na Mika dívaly nevěštily nic dobrého. Tělo příšery byla kapitola sama pro sebe. Tři ruce, které nesymetricky vystupovaly z kosodélníkového těla o jedné noze se vlnily v rytmu jakési lidskému uchu nepostřehnutelné hudby. Mike už na nic nečekal. Věděl, že jedná správně. Celý malátný se postavil na obě nohy, napřáhl se a celou svou mysl koncentroval do svého omračujícího úderu. Monstrum se svalilo na zem. Mike popadl židli a mlátil s ní zrůdu tak dlouho, dokud se neproměnila v pytel plnej krve. “Co kdybych teď chtěl pitvat já tebe, příšero, “říkal si Mike pro sebe,” jak mě v tom zabráníš?”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů

Eliot Thurst, starší noblesní pán, oblečený do tvídového saka a černých kalhot popíjel ve snobské restauraci King George, která ležela v centru Londýna, dvoudecku červeného vína Rosse Mary ročník 1764. Nervozně si přitom prsty levé ruky poklepával o stůl.

Karen Smithová se k jeho stolu měla dostavit již před čtvrt hodinou. Přestože byl Thurst s její jedinou nectností, kterou byla nedochvilnost, předem seznámen, necítil se ve své kůži. Od svých podřízených dochvilnost vyžadoval. Nezřídka se stávalo, že zaměstnancům a méně důležitým obchodním partnerům za jejich časový skluz dával hodinového padáka, nebo s nimi rozvazoval obchodní smlouvy. S Karen však musel jednat jinak.

Nenápadná dvaatřicetiletá ambiciozní černovláska, původem Angličanka, menšího vzrůstu s hnědýma očima, patřila ke špičce anglické průmyslové špionáže. Za teritorium její působnosti se při dobré vůli dala považovat celá Amerika. Počínaje státem Chile a konče až na severu ležící Aljaškou. Svoje dosavadní mise, v posledních letech převážně v Jižní Americe, splnila s 97% úspěšností a ani jedním, byť sebemenším, náznakem odhalení svého skutečného poslání. Dobře věděla že odhalení v její branži znamená v lepším několikaleté vězení. V tom horším pak v některých diktátorských státech smrt.

Po téměř dvacetiminutovém časovém prostoji se Eliot Thurst konečně Karen Smithové dočkal. Přicházela k jeho stolu. Krok měla lehký, výraz ve tváři nevinný. Jako by se nic nestalo. Dvacet minut sem, dvacet minut tam. Co je to vzhledem k délce lidského života?

“Vítám vás, slečno Smithová,” povstal pan Thurst a podal Karen ruku. “Letělo se vám přes Atlantik příjemně?”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

7 komentářů

Odpolední slunce nemilosrdně spalovalo milánské střechy a ulice. Lidé raději dávali přednost pobytu v uzavřených klimatizovaných místnostech před volným pohybem venku.

Paul Martini byl výjimkou. Černovlasý stavební dělník sicilského původu s uhrančivým havraním pohledem se rakovinotvornému záření sobotního slunce nevyhýbal. Lehkým krokem se procházel po třídě Via Pontaccio a se zájmem nahlížel do výloh s dámskou konfekcí z dílen předních milánských návrhářů. Před každým modelem minutku postál s přivřenýma očima. Představoval si svou ženu Danielu, kterak je do každého z modelů oblečena. Jak rád by jí některé šaty z Milána přivezl. Jak vroucně si přál narazit na levnější model s cenou pod tři sta euro. Všechny vystavené modely šly vysoce nad tisíc.

Ze třídy Via Pontaccio sešel na ulici Via Brera. Zamířil k milánskému Dómu.

“Kupte si zlatý řetízek pane,” oslovil Paula z průchodu starého domu statný černoch. Pouliční prodavač, jehož veškerým majetkem byl rozkládací stolek a pár bezcenných věcí ležících na něm.

Paul zpomalil, pohlédl na pozlacený řetízek, pak černochovi do očí. S gentlemanským gestem odmítl. Pokračoval dál.

“Hodinky pane nechcete?” křičel černoch za odcházejícím Paulem.

Paul černocha nevnímal. Přešel na druhou stranu ulice. Magicky ho přitahoval model z návrhářské dílny Jurgena Michaelsena z Paříže. Okrový komplet s velkým výstřihem. Jako by byl navržen právě pro Danielu. Cenovka ve výloze nebyla. Paul začínal smlouvat sám ze sebou. Půjdu do obchodu a zeptám se na cenu. Když bude do tříset, tak ho vezmu. Ne, pět set. Na kráse vlastní manželky nesmím šetřit.

Vstoupil do prázdného obchodu.

“Přejete si pane?” oslovila Paula milým hlasem mladá prodavačka.

“Chtěl bych koupit okrový komplet z výlohy. Kolik stojí?”

“Dva tisíce pět set. Máte dobrý vkus. Pro koho bude? Pro manželku?”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

12 komentářů

Každý se alespoň jednou v životě dostane do situace, kdy má sto chutí nechat si odhlásit telefonní přístroj. Na mě to přišlo zrovna teď. Přijdu z práce. Natáhnu se na postel a každých pět minut mě z ní kdosi z druhého konce drátu tahá. Před čtvrt hodinou to byl bratr Ivan. Celkem bezvýznamný telefonát. Jen tak ze slušnosti chtěl vědět, jak se mi daří. Pak zase kamarád Standa. Jestli prý s nim večer nepůjdu na pivo. To uhodl. Nepůjdu. A nyní? Nechám se překvapit a pak telefon navždy vytáhnu ze zásuvky. Nenechám si už nikým kazit život.

“Prosím. Kdo volá. Dáša? Jo, už si vzpomínám. Ne, nerušíš. Dobrý? Tak to mě těší. Jak jsi mu to vysvětlila. Povídej, fakt mě to zajímá……..”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

9 komentářů

Když jsem dnes na službě linkuj.cz, viděl nalinkován příspěvek Sexy Girl aneb velmi povedený ASCII art , vzpomněl jsem si, jak jsem při univerzitních studiích jeden takový ASCII artový obrázek velmi šikovně využil v semestrální eseji do psychologie. Jedním s tématem prací, z kterých jsem si mohl vybrat znělo „Co mi běží hlavou“. Protože se mi nechtělo nic moc vymýšlet použil jsem na víc než tři stránky ASCII obrázek a něco málo textu pak k němu dopsal. Práce mi byla přijata a kladně ohodnocena za způsob, kterým jsem se ji zhostil :-). Proto se ani vy nebojte ASCII obrázky, či jiné alternativy ve svých pracích uplatňovat.

Více nahých ASCII žen pak naleznete zde: ASCII nahé ženy.

Esej do psychologie na téma „Co mi běží hlavou“

Co mi běží hlavou 4. března 1998 v jednu hodinu ráno, když jsem se ze sžíravé a ubíjející nudy rozhodl napsat čtyřstránkovou esej do psychologie?

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

6 komentářů

Hvězdy, tisíce malých sluncí dere se noční oblohou do mého spoře osvětleného pokoje a křičí: „Pojď ven! Přidej se k nám! My jsme tu, a kde jsi ty? Osamělý, mezi čtyřmi holými stěnami, bez jídla, bez pití, na pokraji šílenství, zhroucení, čekajíc na múzu která nikdy nepřijde, bušíš zběsile do kláves svého starého psacího stroje v domnění, že tys jediný povolaný napsati knihu, knihu života. Jedinou pravou knihu. První a poslední v dějinách literatury. Knihu o člověku. Knihu o srdci člověka. Knihu o srdci zvířete. Knihu o zvířeti, kterým člověk bezesporu je a přitom si nejsi schopen uvědomit, jak moc se ve svých úsudcích mýlíš. Chceš napsat knihu o skutečném životě bez znalostí života samotného. Jaké to bláznovství. Chceš psát knihu o člověku, dusíc se vlastní osamělostí. Jaká to pošetilost. Pojď ven, přidej se k nám, provedeme tě všemi úskalími života. Důvěřuj nám. Pojď, no tak, rychle. Dělej. Co je s tebou, umělče?“

Zvedám se ze židle. Múza opět nepřišla. Kdo ví jak dlouho vydrží čekat hvězdy. Jdu k oknu. Otvírám ho a vylézám na starou oprýskanou cihlovou římsu.

„No tak, ještě jeden krok.“

„Ano, ještě jeden krok.

Zbaven těla, unášen třpytem hvězd, proplouvám pomalu ulicemi nočního města, neschopen již cokoliv v životě napsat …………..

Přidat komentář

Taneční parket prosycený barevnými efekty, které vycházejí ze stropních rotačních reflektorů, zaplavuje svými dunivými tóny, agresivní, strojová technohudba konce devadesátých let. Osamělá jednadvacetiletá polonahá dívka, zřejmě pod vlivem extáze, vytváří na parketu démonicky rychlé taneční kreace. Vzrušuje mě.

Její blonďatá hříva poletuje rytmicky vzduchem. Její paže prudce vystřelují od těla ke stropu a následovně míří ihned k zemi.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Přidat komentář

Každý věděl, že příjdou. Přicházeli každých sto let. Drancovali vesnice, znásilňovali ženy a zabíjeli muže. Kradli dobytek a ničili úrodu. Nemohli s tím nic dělat.

Krvavě rudý talíř umírajícího jarního slunce pomalu mizel za obzorem. Sedmičlenná Rada Starších seděla okolo ohně plápolajícího uprostřed vesnice a rokovala o nadcházejících dnech. Kdesi v dálce zahoukala sova.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

2 komentářů

Přestože Andrea Martina milovala, myšlenky na dítě se nevzdala. Skrytě v nitru svého srdce záviděla všem těm šťastným bohatým ženám, které občas potkala v přecpaných špinavých ulicích plných smrtonosného továrního spadu, nesoucí své nejmenší roztomilé ratolesti v náruči, nebo je vedoucí za drobounkou ručku po svém boku. Kočárky se vzhledem ke své robustní velikosti a neohrabané ovladatelnosti v přelidněných městských ulicích již několik let z ryze praktických důvodů nevyskytovaly.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů