Lukáš Faltýnek a autoři

Znám ho již dlouho, znám ho z jeho pravidelných komentářů. Patří mezi naše VIP čtenáře, tedy úplně ty nejpravidelnější z nejpravidelnějších, nejvěrnější z nejvěrnějších, nejpsavější z nejpsavějších. Kdo to je, jak vypadá, co dělá, proč to dělá?!?! Napadá mě i další čtenáře téměř denně.
“Ty ho znáš?” Ptaj se mě známí?
“Co to je zač?” Chodí mi v mejlu.

Co o něm vím? Vím kde pracuje, protože čte a komentuje hlavně z práce. Jeho vstup na tento blog by se dal použít pro evidenci jeho docházky. Je vzorný, do práce chodí relativně brzy. Sedí v kanceláři č.XYZ spolu s dalšími čtenáři našeho blogu.

“To je zase nuda.” Pronese mv.
“Co budeme dělat?” Ptá se po přečtení nového příspěvku.
Buď mu někdo odpoví, nebo ne. V hlavě mv se objeví nápad, bohužel každý den ten samý.
“Budem prudit!” A pustí se do práce.
Během dne mu kolísá nálada podle toho, zda se někdo na jeho prudivé komentáře “chytí” či nikoli. Je to jeho čokoláda, zelený čaj, či kafe. Je to jeho droga.

Pochod myšlenek mrzouta:
” O čem to píše? O Káhiře, to je stát, nebo město, nebo řeka? Aha, město. A kde je? Vstupuje na google. Aha, takže musím najít chybu, jinak nejdu na oběd. “

“Tyjo, ten LuFa, ten má takovou návštěvnost, jak to dělá? Když jsem měl svůj blog, chodilo tam tak 5 - 10 lidí denně. Sakra, on je asi dobrej, to on asi bere i víc než já. To mu nedaruju.”

V tu chvíli vypadá jak Mrzout že Šmoulů:” Nemám rád lidi, nemám rád práci, nemám rád blogy, nemám rád nic!”

I takoví lidé se rodí, a jsou mezi námi a obohacují naše životy a rozmanitý svět.
Kdo nic nedělá nic nezkazí.

12 komentářů

Každý vnímáme bohatství jinak, pro srovnávání se ho snažíme přepočítávat na peníze. Stejně jako dospělí soutěží v tom, kdo je bohatší, zda oni nebo jejich sousedé, stejně tak soutěží děti.Tím nechci tvrdit že mají vzor u dospělých, hodně se o bohatsvípíše v pohádkách.Věřím, že i tyto děti, až vyrostou, budou bohatsví chápat jinak než dnes.

Vypravili jsme se s několika dětmi na výlet, na vzácné a tajné místo, kde se ještě dnes dají najít polodrahokamy. Již v autě mi jeden z raubířů sedící vzadu v autosedačce hlásil:
„Musím najít hodně polodrahokamů, abych měl hodně peněz.“

„Na co potřebuješ hodně peněz?“ Ptám se překvapeně a zvědavě.

„Na lamborgini a ferari.“Slyším rychle a stručně.

Před vlastním hledáním jsme se stavili v dílně/brusírně drahých kamenů. Když si děti vše prohlédly a nebavily je hovory dospělých o vlivu toho a ohono drahého kamene, šly si sednout na schody. Chodila jsem je občas kontrolovat. Právě se dohadovaly kdo má více peněz.

„ Já mam dva peníze, říká menší z dvojice chlapečků.“

„ Já mám i papírové peníze!“ Trumfuje starší.

V tom do debaty vtrhne „ženský hlas“: „ Můj bratříček je nejbohatší a je můj.“ Začala malá princezna objímat svého brášku - staršího hošíčka.
Mladší hošíček na to sice neměl argument ale přesto pohotově zareagoval: „Já mám kamaráda Kubíka a ten už chodí do školy tak má nejvíc peněz.“ A bylo to.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

3 komentářů

S podivem jsem zjistila, že ještě existují nadšenci, kteří se každý rok projedou po zasněžených svazích jako „Krakonoš a lyžníci“. Oblečou se do zástěr, kabátů, uvážou šátky, obují dlouhé dřevěné „ski“, vemou hůl a jedou. Pořádají každoroční závod v rámci Jizerské padesátky. Pohled na tyto rozevláté nadšence mi připomněl jednak krásný film a také vzpomínání babičky.

Babička byla totiž taky lyžnice, lépe řečeno, jako děti si hráli na lyžníky.
„Já taky uměla lyžovat, to si nemysli, lítali jsme s chasou nahoru a dolu, domů jsme chodili až za tmy.“ Začala vyprávět hned po té, když se nás udiveně ptala, co si to dáváme za těžké boty na nohy. „To my měli jedny boty na celou zimu, v nich jsme chodili do školy, lyžovali i bruslili.V létě jsme chodili bosky.“ Dodává.

Babička a její sourozenci se učili lyžovat na tzv. dužínkách. Lyže dužínky byla ve skutečnosti prkénka ze sudu. Nápad využití prkének ze sudu přišel v návaznosti na inspiraci novinkou hraběte Harracha – ski, které se později rozšířily i mezi obyčejné lidi V Krkonoších i dále . Ski byly dlouhé dřevěné lyže, které dnes často slouží jako ozdoba horských chat a hospod. Jako doplněk sloužívaly tyče nebo bambusové hole, s krásnými kolečky dole vyplétanými kůží.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Jako malé dítě jsem zubní vílu Zubničku nepoznal (velký rudý bratr nám o ní ve světle všech velkých věcí nějak zapomněl říct). Nyní, když Davídkovi vypadl mléčný zoubek (Dádovi dnes vypadl první zoubek) musel jsem si její existenci ověřit. Díky Davídku za vypadlý mléčný zoubek :-). Nemohl jsem se dočkat.

První krok v poznávání víly Zubničky udělala babička již před časem. Z Německa nám totiž expres rekomando zaslala speciální dřevěnou schránku na mléčný zoubek pro Zubničku.

Včera večer jsme za přítomnosti všech členů rodiny zoubek do krabičky umístili. Poté jsme počkali, až Davídek půjde spát a těsně před usnutím mu ho strčili pod polštář.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

8 komentářů

O víkendu jsme s kamarádkou zašly do hospody. U druhýho piva mi kámoška povídá:
„Já tě stejně furt vidím jak se promenáduješ po základce v tričku s mickey mousem, v minisukni a pantoflíčkách.“

Začala jsem se smát: „Seš blbá!“

Když jsem potom ležela doma v posteli, tak jsem si na její větu vzpomněla a musela jsem se usmát. No jasně…má pravdu. To šíleně barevný tričko jsem si přivezla z Polska spolu s různobarevnýma lakama na nehty – převládaly svítivý barvy. O svojí parádu jsem ale bohužel brzo přišla – učitel hudebky moje nadšení nesdílel a odmítl mě klasifikovat, když si nehty neodlakuju. Svítivý kšandy a tkaničky do bot jsem si nechat mohla.

To ale nic nebylo. Teprve po revoluci se ze mě stala ta správná fešanda…Stala jsem se majitelkou úžasných tygřích elasťáků přes který jsem nosila černý triko přepásaný koženkovým páskem s tepanou sponou…

Na střední už jsem nosila džíny, ale i ty jsem si dokázala „ozdobit“. Na stehno jsem si vyšila hlášku zpěvačky Sinead O´Connor: „Nechci vypadat jako ženy, se kterými se muži cítí dobře.“ Začalo totiž moje období „alá socka“. Na chalupě jsem objevila mamky starý džíny, u taťky ve skříni zase krásnej hnědej svetr. Byl tak vytahanej, že jsem musela mít ohrnutý rukávy a když jsem seděla, tak se dal přetáhnout přes kolena. Taťka si ho kdysi koupil v Maďarsku. Když mě potkali kamarádi, tak říkali, že jsem pěkně přibrala. Já zatím měla necelých 50 kg, ale svetr byl huňatej a upletenej na velkých jehlicích. Nejlepší na tom bylo, jak skvěle jsem se v tom cejtila!

….No a jak to celý dopadlo…Oblíkaná ve svých třiceti už chodím „normálně“ – džíny, triko, svetr…ale když se tak nad tím zamyslím, tak je to trochu nuda…už nemám takovou odvahu, že bych na sebe oblíkla něco hodně jinýho než ostatní. I když… něco mi zůstalo do dneška – babička mě ještě pořád zásobuje obrázkovýma ponožkama od vietnamců (mám čtyřku nohu, tak je může nakupovat v dětských) a maminka mi stále kupuje bavlněný spodní kalhotky – někdy i bez obrázků:-).

3 komentářů

Je moc fajn vidět, když články autorů píšících na webové stránky a blogy, tyto elektronická média přesahují a své místo nacházejí v stále ještě v prestižnějších tištěných médiích.

Před zhruba dvěma týdny vyšel Klárce v celostátní příloze Mladé Fronty Dnes, Ona Dnes, výborný fejeton „Pár měsíců chlapem“. Rád bych vás tedy, naši milí čtenáři, touto formou na Klárčin fejeton upozornil a Klárce pogratuloval a popřál k další publikační činnosti v Ona Dnes.

Klárčin fejeton naleznete zde: Pár měsíců chlapem.

Přidat komentář

Motto: „Jak lékařové výborně umí zdraví neb nemoc člověka pohleděním na jazyk vyskoumati: tak naše řeči jisté jsou znamení, jací na srdci jsme.“ František Saleský

24.ledna má svátek František Saleský, patron novinářů. Tak a je to venku. To jsem sama zvědavá, co si teď počnu s pointou, protože původně jsem vám chtěla jeho vztah k žurnalistice zatajit a nechat si to jako překvapivý bonbonek až na konec.

František Saleský žil na přelomu 16. a 17. století a dochovala se po něm spousta dopisů (na 6 000). Nechci se tady se světcem nemístně srovnávat, ale i já mám ve svém počítači několik složek „narvaných“ osobními dopisy. A podle ohlasů příjemců, stylisticky slušných… Zásadní rozdíl bude nejspíš v obsahu.

Zatímco já píšu o prkotinách (a prkotinkách) běžného dne svého obyčejného života, psaní Františka Saleského jsou prodchnuta hlubokou vírou. Tedy ne že bych nevěřila… ale chybí mi patřičné vzdělání v této oblasti a taktéž středověký zápal pro jedinou víru pravou. Ono by mi to stejně neprošlo. Navzájem se pro své názory a postoje už nějaké to století sice neupalujeme… ale být „out“ je dost vysokým trestem samo o sobě.

Ale zpátky ke Františkovi. Mohl mít docela pohodlný život, protože se narodil v bohaté šlechtické rodině, na zámku Sales ve Francii. V Paříži vystudoval bohoslovectví a filosofii, v italské Padově práva. V roce 1593 přijal kněžské svěcení a slib čistoty.

Jako kněz působil v ženevské diecézi. V té době však Ženeva byla městem kalvinistů, katolíci tvořili jen nepatrnou menšinu – a ve městě pro ně nebylo bezpečno. Tehdejší biskup si přál, aby se v této oblasti evangelizovalo. Jediný, kdo k tomu našel odvahu – byl právě František. Lidé se s ním však odmítali bavit, setkal se s fyzickým násilím, výhrůžkami.

František si byl ale vědom, že má-li být jeho mise úspěšná, kontakt musí být navázán. Tak vznikl nápad psát – letáky. Byly to tzv. „Memoriály“, týdenní listy, ve kterých kněz František jednoduchým a čtivým způsobem vysvětloval pravdy katolické víry. Vylepoval je na zdi domů, podsouval pode dveřmi. V důsledku této osvěty mezi kalvinisty a katolíky postupně klesala nevraživost a mizely předsudky. Údajně se mu podařilo navrátit 70 000 „zbloudilých oveček“, které se dočasně přiklonily ke kalvinismu.

Osobnost sv. Františka Saleského dokreslují jeho výroky na téma zbožného života a vztahů k druhým lidem: “Nechci žádnou zvláštní, neklidnou smutnou a mrzutou zbožnost, nýbrž mírnou, vlídnou, příjemnou a přátelskou; prostě svobodnou a veselou zbožnost, která je milá Bohu i lidem.”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Stala se mi tuhle taková příhoda. Jela jsem z Brna vlakem, krátkým „osobákem“ , a nemohla jsem si nevšimnout, že s námi cestují i čtyři pánové středního věku hovořící anglicky. Musela jsem si v duchu poctivě přiznat, že ačkoli se ve studiu tohoto světového jazyka odmítám považovat za začátečníka, nerozuměla jsem jim ani slovo. Ještě že po mně nic nechtějí, pomyslela jsem si. Ale sotva jsem to stačila domyslet, jeden z nich, ten nejvýřečnější, se na mne obrátil, něco mluvil a ukazoval mi svůj lístek. Nastala trapná pauza. „Is it this train correct?“ zeptal se muž znovu, opatrně a pomalu, byv si vědom, že narazil na negramotu. „Ano, je,“ odpověděla jsem stručně anglicky, a česky mi šlo hlavou - tedy snad, sama jsem dobíhala na poslední chvíli a také jsem se musela ptát. Ale přiznat, že se nedomluvím pořádně anglicky a ještě jsem schopna nasednout do nesprávného vlaku, což už se mi taky kdysi stalo – to po mně nikdo nemůže chtít..!

Yes, it is. Ano je. Je to správný vlak. Ale proč tedy všichni jedeme pozpátku?! Vyjma dvou sedadel, celý vagon lidí jel zády ke směru jízdy. Rozumějte, šlo o vůz, kde pro úsporu místa jsou skoro všechna sedadla obrácena jedním směrem, jako v autobuse. Ale teď jsme jeli pozpátku. (!) Nic příjemného. Nejspíš i proto cizinci znejistěli. Vůz byl jednoduše špatně připojený. Občas do Brna jezdím, ale tohle se mi ještě nestalo. Nebo Vám to připadá normální?! Ve skutečnosti se totiž nikdo nahlas nedivil. Jenom ti Angličané… Nejspíš si připadali jako v Kocourkově..!

7 komentářů

Kdysi jsme se ve škole učili o čemsi jako generační spirále.Pochopila jsem to tenkrát tak, že se vše opakuje, neustále se naše životy točí dokola. Mění se jen čas, čas přibývá, situace jsou stejné. Nezáleží na tom, zda jsem to tenkrát pochopila dobře nebo ne, protože já vidím tu spirálu, moje teorie funguje. Vše se periodicky opakuje.

Jsem dítě
Babička strašně špatně slyší, vím, že na ní musím mluvit hodně nahlas, pomalu, jasně stručně a takto se musím chovat od té doby co ji znám, od mého narození. Komunikace se omezuje jen na strohé věty, často se opakující, aby se zjistilo, zda babička pochytila hlavní smysl sdělení. Při opakování se občas zjistí, že ne a vracím se znovu na začátek. Zkouším to trochu jnak.
„Neječ tolik, já Tě slyším, ty máš takovej vysokej pronikavej hlas…“ Hudruje babička.

Poté se s ní snaží domluvit její syn. Trpělivosti má málo, stejně jako času, o to více je v babičině hlavě větší maglajz. Chvilku trvá, než syn pozná, že on mluví o koze, ona o voze. Představa, že musí začít znovu ho vynervuje ještě víc. Řve jednotlivá slova, která si má babička poskládat dohromady. Slova rozumí, ale poskládá si je jinak.

„Tak si vem sluchátka, když neslyšíš, kdo se pak s tebou má domluvit.“ Rozčiluje se syn.
„ Já slyším, to ty blbě mluvíš, něco si brbláš pod fousy….“ Nedá se babička.

Jsem dospělé dítě
Babičky syn poslouchá rádio, ucho nalepeno na reproduktoru. Zprávy Radiožurnálu jsou slyšet ve všech pokojích bytu, když jsou otevřená okna, slyší ho i děti, co si hrají venku. Kdyby to nebyl Radiožurnál, mohly by si za domem dělat dýdžinu.

„Dojdi do sklepa pro brambory.“ Říká manželka babičinýho syna.
Babiččin syn zesiluje rádio a lepí ucho ještě víc k repráku, mhouří oči, je vidět, že se musí strašně soustředit, aby slyšel jen to z rádia a ne manželku.

„Slyšels?“ Zesílí manželka když vidí, že se nic neděje.
„Co?“ Ptá se babičin syn.
„Brambory.“ Řekne rezignovaně a heslovitě manželka.
„A co s bramborama?“ Diví se babičin syn.
„Přinést ze sklepa.“ Odpoví manželka důrazně a tváří se unaveně a vyčítavě.
„Ty si to tak huhláš pod fousy…“ Nedá se syn babičky.
„Možná bys potřeboval sluchátka.“ Naznačuje jemně manželka.
„Na co, furt tady něco meleš a já skoro neslyším to rádio…“, dodává.

9 komentářů

„A jak jste prožili vánoce?“ ptala se mne známá, když skončily svátky. „Dobře,“ odpověděla jsem podle pravdy a zavzpomínala na Štědrý večer. Zůstal ve mně hezký pocit hlavně z toho, jak se děti těšily z dárků a s jakou radostnou vděčností je přijímaly. I ty drobnosti.

„Áá, hrníček na čaj,“ komentoval dárek nahlas syn, už skoro plnoletý. „Pěkný,“ říkal. „Svůj hrnek na čaj ještě nemám, mám na kakao, ale na čaj jsem neměl.“ Tolik řečí kolem hrnku, napadá mne skoro dojatě, je sice zvláštní tím, že má keramické síto a pokličku a je výrazně malovaný… ale jinak je to běžný předmět denní potřeby ze supermarketu.

„Mikina,“ rozbaluje spokojeně další balíček a natřípá khaki kousek oděvu, aby si ho pořádně prohlédl. „Pěkná,“ chválí uznala směrem ke mně, pak přišlo na řadu triko, „hezký tričko“, říká. Vypadá to, že to myslí vážně. A proč se divím? Obojí už totiž viděl, je to čtrnáct dnů, možná trochu dýl, trvala jsem totiž na tom, aby si oblečení vyzkoušel. Udělal to nerad a bez valného zájmu, o mikině se vyjádřil v tom smyslu, že je poněkud fádní. A teď tohle! Hraje komedii? Na přetvářku mi ale připadá moc líný.

Ovšem stejně mi to trochu vrtá hlavou. Nedá mi to, a za nějaký den si to u něj přece jenom ověřím. Hrál divadlo? Ale ne, kdepak… On si to jednoduše vůbec nepamatoval (!). Nosí v hlavě přece tisíc důležitějších věcí a nejspíš jsem ho tenkrát vyrušila od nějaké počítačové hry nebo důležité internetové komunikace s vrstevníky. Nebo zrovna něco kreslil na tabletu? Nechápala jsem…

Pak jsem si přečetla na jednom blogu (na tomto blogu…) povedený článeček o tzv. „ajťácích“, tedy lidech, zabývajících se IT(informační technologií, jestli té zkratce dobře rozumím). Bylo to velmi poučné. Jde totiž prý o poměrně nový lidský druh vyznačující se nadměrnou roztržitostí a extrémní zapomnětlivostí hraničící s nepoužitelností v denním praktickém životě. Občas to může být užitečné, napadlo mne.

Ale pro úplnost je třeba dodat, že s neomylnou intuicí jako vůbec první balíček syn otevřel krabici (ano jeho otec opakuje každý rok stejný žert a dárky malých rozměrů nám balí do velkých krabic od bot) s vytouženým MP4 přehrávačem. Radost byla veliká. Celý svět se stal nejspíš rázem krásnějším… a to včetně obyčejného hrnku na čaj i nezáživné mikiny…

Tématický související odkaz:

Nový typ člověka – Ajťák

11 komentářů