Lukáš Faltýnek a autoři

Motto: „Jak lékařové výborně umí zdraví neb nemoc člověka pohleděním na jazyk vyskoumati: tak naše řeči jisté jsou znamení, jací na srdci jsme.“ František Saleský

24.ledna má svátek František Saleský, patron novinářů. Tak a je to venku. To jsem sama zvědavá, co si teď počnu s pointou, protože původně jsem vám chtěla jeho vztah k žurnalistice zatajit a nechat si to jako překvapivý bonbonek až na konec.

František Saleský žil na přelomu 16. a 17. století a dochovala se po něm spousta dopisů (na 6 000). Nechci se tady se světcem nemístně srovnávat, ale i já mám ve svém počítači několik složek „narvaných“ osobními dopisy. A podle ohlasů příjemců, stylisticky slušných… Zásadní rozdíl bude nejspíš v obsahu.

Zatímco já píšu o prkotinách (a prkotinkách) běžného dne svého obyčejného života, psaní Františka Saleského jsou prodchnuta hlubokou vírou. Tedy ne že bych nevěřila… ale chybí mi patřičné vzdělání v této oblasti a taktéž středověký zápal pro jedinou víru pravou. Ono by mi to stejně neprošlo. Navzájem se pro své názory a postoje už nějaké to století sice neupalujeme… ale být „out“ je dost vysokým trestem samo o sobě.

Ale zpátky ke Františkovi. Mohl mít docela pohodlný život, protože se narodil v bohaté šlechtické rodině, na zámku Sales ve Francii. V Paříži vystudoval bohoslovectví a filosofii, v italské Padově práva. V roce 1593 přijal kněžské svěcení a slib čistoty.

Jako kněz působil v ženevské diecézi. V té době však Ženeva byla městem kalvinistů, katolíci tvořili jen nepatrnou menšinu – a ve městě pro ně nebylo bezpečno. Tehdejší biskup si přál, aby se v této oblasti evangelizovalo. Jediný, kdo k tomu našel odvahu – byl právě František. Lidé se s ním však odmítali bavit, setkal se s fyzickým násilím, výhrůžkami.

František si byl ale vědom, že má-li být jeho mise úspěšná, kontakt musí být navázán. Tak vznikl nápad psát – letáky. Byly to tzv. „Memoriály“, týdenní listy, ve kterých kněz František jednoduchým a čtivým způsobem vysvětloval pravdy katolické víry. Vylepoval je na zdi domů, podsouval pode dveřmi. V důsledku této osvěty mezi kalvinisty a katolíky postupně klesala nevraživost a mizely předsudky. Údajně se mu podařilo navrátit 70 000 „zbloudilých oveček“, které se dočasně přiklonily ke kalvinismu.

Osobnost sv. Františka Saleského dokreslují jeho výroky na téma zbožného života a vztahů k druhým lidem: “Nechci žádnou zvláštní, neklidnou smutnou a mrzutou zbožnost, nýbrž mírnou, vlídnou, příjemnou a přátelskou; prostě svobodnou a veselou zbožnost, která je milá Bohu i lidem.”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Trvalo to dlouho, než jsme se dohodly a uskutečnily setkání s Hankou, spolužačkou z gymnázia. Jelikož je doma s dvěmi raubíři, „do města“ se jen tak nedostane. Setkání se dohadovalo několikrát a pak jsme se konečně sešly, dokonce bez raubířů. V pátek večer jsme se zťukly v čajovně. Hanka přijela autem.

„Já Tě hodím domů.“ Říká Hanka, když se začínám loučit.

„Ok.“ Přitakám ráda.

Jedeme po náměstí, dolů a najednou je proti svítí reflektory auta, není vyhnutí, silnice je úzká. Zastavujeme.

„Co to je?“ Děsí se Hanka.

„Tyjo, my tady asi nemůžem jet.“ Dochází ji.

Chystá se couvat, ale za ní už blikají poldové.

„No to je v pytli, už tu jsou poliši.“ Hlásí mi a hledá doklady.

Vystupuje z auta a ujímá se slova: „ Já tady nesmím jet, že jo?”

„Dobrý den, ano správně, je tady jednosměrka.“ Přitakává policista.

„ No to víte, já jsem blbá ženská na mateřský, jednou si vyrazím do města a takhle to vypadá…….ještě že mi manžel všechno dal tady do obálky, pohromadě, jinak bych ani nevěděla, co vše vám mám dát.“ Nepouští ke slovu policisty a podává jim štůsek dokladů.

„Odkud jste?“ Ptá se policista, vypadá to že by mohl tolerovat, že nejsme místní, ale značku máme místní.

„Z Librantic, blbá ženská z vesnice si po pěti letech na mateřský vyrazí do města…..!“ Rozpovídá se opět Hanka.

„Tady se ale dřív normálně jezdilo, vždycky jsem tady jezdila.“ Odkdy to tu je takhle blbě?“ Neustále konverzuje Hanka.

„ Už dva roky.“ Odpoví stroze policista.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

33 komentářů

K dnešnímu příspěvku mě inspiroval fotografický blogspot nejnebezpečnějších cest světa na jehož závěru se objevily fotografie z čínských posvátných hor Huashan. Protože jsem před lety čirou náhodou tyto hory v Číně navštívil a celé během dvou dnů s kolegou Liborem prolezl, řekl jsem si, že by nebylo špatné, k tomuto zveřejnit i pár svých fotografií.

Hory Huashan se v Číně řadí mezi pět svatých taoistických hor. V minulosti byla jejich návštěva cizincům dlouhé roky odpírána, příliš mnoho mrtvých, a výstupu na ně se tak mohli účastnit pouze Číňani. Toto byla také jediná informace, kterou jsem před svou návštěvou Huashanu měl. Všude na horách padají čas od času lidé, říkal jsem si, tak jsem se návštěvy nijak neobával. Později, až tam na hoře, odkud nějaké fotografie uvidíte, jsem si pak říkal dnes již slavnou filmovou větu z Knoflíkové války, “kdybych to byl býval věděl, tak bych sem nechodil”.

K úpatí hor Huashan jsme přijeli nočním vlakem z Pekingu. Z vlakové stanice je to pak již ke startu výstupu kousek. Za vstup do hor se jako u téměř všech Čínských hor platí. Přesnou částku si dnes již nepamatuji. O žádnou horentní sumu se však nejedná.

Výstup začíná zhruba v 600 m nad mořem a končí na samém vrcholu 2160 m nad mořem. Turistů z řad Číňanů je na Huashanu poměrně dost. Za naší návštěvy jich bylo tak 99,99%.

Zhruba první polovinu cesty vede k vrcholkům hezká širší dlážděná cesta. Na fotografii níže ji můžete vidět v pravém spodním rohu.

Mimo upocených turistů, s většími, či menšími baťohy si do kopce zlehka vykračují plně naložení nosiči. Nošení těžkých košů na dlouhé tyči je v Číně v některých provinciích naprosto normální.

Pozdě odpoledne jsme na konci dlážděné cesty z Liborem výstup ukončili. Postavili jsme stan a šli se na druhou náročnější část náležitě vyspat. Při stavění stanu, které v těchto končinách není zas tak úplně obvyklé, se k nám seběhlo spousta domorodých dětí a dívalo se, co dva cizinci dělají.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

7 komentářů

Mnozí z vás si jistě pamatujete reklamní slogan, “Tescoma to má”. Jednalo se o poněkud archaicky a nablble znějící slogan, ale všichni jsme mu rozuměli.

V devadesátých letech minulého století se tato zlínská společnost dobře etablovala na českém trhu s výrobky pro kuchyň a domácnost. V té době jsem od nich několik věcí koupil a zdály se mi poměrně dobré. Zkrátka podle sloganu jsem si já a se mnou tisíce zákazníků řeklo, „konečně firma, která dělá poctivé české výrobky.“ A tak jsme nakupovali a věřili.

Pak nastal zlom. Naplno se rozjel efekt zvaný globalizace. A ten nám nenápadně pozměnil kvalitu, životnost a image zboží a výrobků. Mnohé americké, japonské a evropské firmy ze všech možných oborů pod tlakem asijské konkurence přijali kompromis a své zboží vyrábějí v Asii. Někdy to ani není v továrnách, které takové známé a velké značky vlastní. Častěji se vyrábí systémem OEM.

Fabrika v Asii se specializuje třeba na drobnou elektroniku. Pak vyrábí třeba pro Philips, Etu, Rowentu apod. Přijede pán nákupčí z Ety, chce nechat vyrobit fény na vlasy, vyjmenuje v takové fabrice své požadavky, oni mu nabídnou z katalogu typy a ceny a on si třeba vymíní, že design si v Etě navrhnou sami. Šup a padesát tisíc fénů je na světě, nápis na boku je Eta. K smíchu je potom diskuze dvou žen na zastávce autobusu, která že firma dělá lepší fény. Ta první tvrdí že Eta, ta druhá oponuje Philipsem. Fény obou značek mohou být z jedné výrobní linky a oba mají spoustu konstrukčních chyb, protože jejich výrobní cena je dolar nebo dva.

S tím jak roste konkurenční tlak mezi výrobci čehokoli, tak klesá hodnota a zejména pak kvalita vyráběného a prodávaného zboží. Manažeři velkých firem s oblibou tvrdí, že na vině je zákazník, který tlačí na nízkou cenu výrobků a zamlčují přitom, že je osobně zajímá zejména zisk. Ten u výrobků vyrobených jako OEM v Asii může být celkem enormní. Leckdy činí přidaná hodnota na výrobcích stovky procent.

Něco podobného postihlo asi i Tescomu. Firma, která kdysi prodávala poměrně dobré výrobky z Evropy, se musela přizpůsobit tlakům a efektům globalizace.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

13 komentářů

(Aktualizovaný přehled všech příspěvků s tématikou levných DVD umístěných na těchto stránkách naleznete v příspěvku: Levná DVD - Seznam všech příspěvků s touto tématikou)

Levná DVD na aktuální týden (21. - 27. ledna 2008)

Pondělí 21.1. 2008

Sedmá rota za úplňku (1977) - AHA!

Úterý 22.1.2008

Alexander Veliký (2004) - Blesk

Výchova dívek v Čechách (1997) - 22.1. 2008 - Šíp

Středa 23.1.2008

Ong-Bak (2003) - Sport

Což takhle dát si špenát (1977) - 23.1.2008 - Aha!

Bitva u El Alamelu (1968) - FilMag

Čtvrtek 24.1.2008

Homolka a Tobolka (1972) - Blesk

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Minulé pondělí mi V-tec položil velmi zajímavou hádanku, zadání viz. níže. Abych řekl pravdu, nějaký čas jsem se s odpovědí trápil. Dokonce jsem vymyslel dle mého dvě správné řešení. Bohužel byly dost komplikované. Na správnou, dle zadavatele správnou, odpověď jsem sám nepřišel. Teď když ji znám, musím říct, je velmi triviální. Co vy, přijdete na správné řešení?

Zadání:

Stala se dopravní nehoda.

Nákladní automobil přejel muže a jeho syna.

Otec zemřel na místě.

Chlapec byl převezen do nemocnice.

Chirurg v nemocnici chlapce poznal.

“Můj syn,” křičel zděšeně chirurg, “to je můj syn.”

Otázka:

Jak je to možné?

55 komentářů

Ač je člověk tvor suchozemský, řáchání a blbnutí ve vodě mu není rozhodně cizí. Alespoň ne většině. Bývaly doby, kdy krom letních teplých dnů, nebylo mnoho příležitostí, jak se ve vodě pořádně vyblbnout. Existovaly pouze kryté plavecké bazény, kde se jak už název napovídá většinou jen plavalo, plavalo a plavalo. Jako malému mi to moc nevyhovovalo.

Dnes se situace oproti minulosti zlepšila a krom “nudných” plaveckých bazénů existují i aquaparky. Místa, která jsou pro čáchání a skotačení ve vodě jako dělaná. Vlastně proto jsou dělaná. Návštěvníci v nich naleznou velké množství menších bazénů rozličného tvaru s různě teplou vodou, přelézačky, tobogany, pára, sauna, vířivka, bar … prostě, vše na co si vzpomenou a mnohdy i o něco více.

Jeden z takových aquaparků naleznete v libereckém krytém zábavním komplexu Babylon. S rodinkou jsme ho včera navštívili, tak jsem se o něm nyní rozhodl pár řádků napsat.

Centrum Babylon Liberec se nachází téměř v samém centru města Liberec. Kousek od vlakového i autobusového nádraží. Taktéž, ti co přijedou vlastním autem, parkoviště poblíž naleznou. 100 parkovacích míst je v čase od 9 do 18 hodin zdarma. 500 parkovacích míst pak za 50 Kč na celý den.

Cena vstupného je poměrně vysoká, ale jednou za čas se to myslím dá. Příjemné je pouze to,že děti do 100 cm výšky mají vstupné zadarmo. Pojištěnci Všeobecné zdravotní pojišťovny pak mají 10% slevu. Podrobné informace o cenách vstupenek a provozní době naleznete zde: CENÍKY - PROVOZNÍ DOBY.

My jsme si jako rodina koupili dvě dospělé vstupenky a jednu dětskou do 140 cm. Tím však naše útrata nekončila v šatně, před vstupem do aquaparku, jsme se dozvěděli, že u baru, vhodném pro občerstvení se neplatí normálními penězi ale speciálními babylonskými babkami a babylonskými čtvrťáky. Jedna babylonská babka má hodnotu 50 Kč. Babylonský čtvrťák pak 12,5 Kč. Minimální nákup babylonských peněz můžete uskutečnit v hodnotě 300 Kč. Pokud všechny babylonské peníze neutratíte, budou vám prý po opuštění aquacentra vráceny zpět. Tento přístup se mi moc jako zákazníkovi nelíbil, protože je zřejmé že člověku se lépe klobása koupí za jednu babku, než za 50,- Kč. Nám z nakoupených babek a čtvrťáků nezbylo na konci nic ;-).

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

6 komentářů

Většinu citátů, které mě zaujaly, jsem zapomněla. Nezapsala jsem si je a už o nich nevím. Když se mě někdo zeptá na můj oblíbený citát, vzpomenu si jen na tento od pana Wericha:

Když už člověk jednou je, tak má koukat a by byl.
A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je,
a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Tak to je asi ten můj oblíbený.

Kdy jsem ho slyšela?

Byla hodina Základů společenských věd, a rozdávali se opravené písemky. Jednu si ale pan učitel nechal a řekl:
“Je tu jedna písemka, která nedopadla dobře, papír je téměř prázdný, jediné co tam je: “Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je,tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.”
Podepsán Jan Werich. Ten ale na tento předmět nechodí, takže kdo to psal?”
Přihlásila se holčina - váhavě, styděla se a já si dnes říkám, že se neměla za co stydět, protože já díky ní znám dodnes tento citát. A nejen to. Když slyším nebo vidím jméno Werich, řeknu si vduchu ten citát, pak si vzpomenu na holčinu.

Letos o Vánocích jsem po deseti letech potkala tu holčinu, a v duchu si řekla Werichův citát. Holčině tenkrát ta písemka asi nedopadla valně, ale pan učitel ji přesto za citát pochválil. Není vždy všechno takové jaké se to zdá, holčina dnes pracuje v Evropském parlamentu v Bruselu a já jí tyto odstavce posílám, protože jsem jí to, jak se mi ta jedna jediná hodina vryla do paměti, nikdy neřekla.

3 komentářů

Stala se mi tuhle taková příhoda. Jela jsem z Brna vlakem, krátkým „osobákem“ , a nemohla jsem si nevšimnout, že s námi cestují i čtyři pánové středního věku hovořící anglicky. Musela jsem si v duchu poctivě přiznat, že ačkoli se ve studiu tohoto světového jazyka odmítám považovat za začátečníka, nerozuměla jsem jim ani slovo. Ještě že po mně nic nechtějí, pomyslela jsem si. Ale sotva jsem to stačila domyslet, jeden z nich, ten nejvýřečnější, se na mne obrátil, něco mluvil a ukazoval mi svůj lístek. Nastala trapná pauza. „Is it this train correct?“ zeptal se muž znovu, opatrně a pomalu, byv si vědom, že narazil na negramotu. „Ano, je,“ odpověděla jsem stručně anglicky, a česky mi šlo hlavou - tedy snad, sama jsem dobíhala na poslední chvíli a také jsem se musela ptát. Ale přiznat, že se nedomluvím pořádně anglicky a ještě jsem schopna nasednout do nesprávného vlaku, což už se mi taky kdysi stalo – to po mně nikdo nemůže chtít..!

Yes, it is. Ano je. Je to správný vlak. Ale proč tedy všichni jedeme pozpátku?! Vyjma dvou sedadel, celý vagon lidí jel zády ke směru jízdy. Rozumějte, šlo o vůz, kde pro úsporu místa jsou skoro všechna sedadla obrácena jedním směrem, jako v autobuse. Ale teď jsme jeli pozpátku. (!) Nic příjemného. Nejspíš i proto cizinci znejistěli. Vůz byl jednoduše špatně připojený. Občas do Brna jezdím, ale tohle se mi ještě nestalo. Nebo Vám to připadá normální?! Ve skutečnosti se totiž nikdo nahlas nedivil. Jenom ti Angličané… Nejspíš si připadali jako v Kocourkově..!

7 komentářů

Kdysi jsme se ve škole učili o čemsi jako generační spirále.Pochopila jsem to tenkrát tak, že se vše opakuje, neustále se naše životy točí dokola. Mění se jen čas, čas přibývá, situace jsou stejné. Nezáleží na tom, zda jsem to tenkrát pochopila dobře nebo ne, protože já vidím tu spirálu, moje teorie funguje. Vše se periodicky opakuje.

Jsem dítě
Babička strašně špatně slyší, vím, že na ní musím mluvit hodně nahlas, pomalu, jasně stručně a takto se musím chovat od té doby co ji znám, od mého narození. Komunikace se omezuje jen na strohé věty, často se opakující, aby se zjistilo, zda babička pochytila hlavní smysl sdělení. Při opakování se občas zjistí, že ne a vracím se znovu na začátek. Zkouším to trochu jnak.
„Neječ tolik, já Tě slyším, ty máš takovej vysokej pronikavej hlas…“ Hudruje babička.

Poté se s ní snaží domluvit její syn. Trpělivosti má málo, stejně jako času, o to více je v babičině hlavě větší maglajz. Chvilku trvá, než syn pozná, že on mluví o koze, ona o voze. Představa, že musí začít znovu ho vynervuje ještě víc. Řve jednotlivá slova, která si má babička poskládat dohromady. Slova rozumí, ale poskládá si je jinak.

„Tak si vem sluchátka, když neslyšíš, kdo se pak s tebou má domluvit.“ Rozčiluje se syn.
„ Já slyším, to ty blbě mluvíš, něco si brbláš pod fousy….“ Nedá se babička.

Jsem dospělé dítě
Babičky syn poslouchá rádio, ucho nalepeno na reproduktoru. Zprávy Radiožurnálu jsou slyšet ve všech pokojích bytu, když jsou otevřená okna, slyší ho i děti, co si hrají venku. Kdyby to nebyl Radiožurnál, mohly by si za domem dělat dýdžinu.

„Dojdi do sklepa pro brambory.“ Říká manželka babičinýho syna.
Babiččin syn zesiluje rádio a lepí ucho ještě víc k repráku, mhouří oči, je vidět, že se musí strašně soustředit, aby slyšel jen to z rádia a ne manželku.

„Slyšels?“ Zesílí manželka když vidí, že se nic neděje.
„Co?“ Ptá se babičin syn.
„Brambory.“ Řekne rezignovaně a heslovitě manželka.
„A co s bramborama?“ Diví se babičin syn.
„Přinést ze sklepa.“ Odpoví manželka důrazně a tváří se unaveně a vyčítavě.
„Ty si to tak huhláš pod fousy…“ Nedá se syn babičky.
„Možná bys potřeboval sluchátka.“ Naznačuje jemně manželka.
„Na co, furt tady něco meleš a já skoro neslyším to rádio…“, dodává.

9 komentářů