Davídek má pět let
Včera, 23.7.2007 oslavil Davídek své páté narozeniny. Všem kteří Davídkovi popřáli, děkujeme. Všechny zprávy jsem Dádovi předali.
Nejvíce nás pobavilo blahopřání od strejdy Štěpána, který ho v SMS přání vyjádřil následovně:
Včera, 23.7.2007 oslavil Davídek své páté narozeniny. Všem kteří Davídkovi popřáli, děkujeme. Všechny zprávy jsem Dádovi předali.
Nejvíce nás pobavilo blahopřání od strejdy Štěpána, který ho v SMS přání vyjádřil následovně:
Dle informací na oficiálním blogu Google pro Českou Republiku, vyšla v článku Informace Google pro webmastery, zpráva o možnosti bezplatného stažení, česky psané, základní informativní brožurky pro tvůrce a správce webových stránek.
Brožurku je možno bezplatně stáhnout z tohoto odkazu: http://czech.gblog.googlepages.com/files.
Brožurka je poskytována ve formátu .pdf. Celkem má Celkem má 20 stran, na kterých jsou velmi srozumitelně vysvětleny základní principy, tohto co a jak dělat, aby se webové stránky objevili na nějakých rozumných pozicích ve vyhledávači Google.
Ač by se při charakterizaci brožurky dalo použít i slovo SEO, nepoužiji ho, stejně tak, jako se bez něj obešli i autoři brožurky. Tímto bod pro ně.
Co jinak čtenáři brožurka přinese? V celkem deseti kapitolách se čtenář dozví základní principy a postupy toho, jak své stránky zviditelnit ve vyhledávači Google a tak obsah stránek poskytnout dalším čtenářům.
Pokud s tvorbou webových stránek začínáte, nebo jste se ještě nikdy o to, jak své webové stránky zviditelnitelnit nepřemýšleli, rozhodně si tuto příručku oficiálně vydanou společností Google stáhněte a přečtěte.

Jabbim je nový český, velmi ambiciózní, multiplatformní (Linux/Windows) IM klient (kecálek) pro síť Jabber s velmi progresivním vývojem, o kterém si myslím, že rozhodně stojí za zvýšenou pozornost.
Ač se dle roadmapy (vývojového plánu) Jabbim pohybuje kdesi na úrovni verze 0.1 až 0.2, je již dnes pro „normální“ použití celkem funkční.
Ze základních funkcí Jabbim zvládá přenos souborů, podporuje skiny (změnu vzhledu), umožňuje MUC (chatovací místnosti) a jeho bookmarky (záložky), zvládá metakontakty. Pluginy je pak řešeno upozorňování na nové zprávy a ukládání historie. Chatovací okno pak u jednotlivých rozhovorů podporuje záložky.
Nad toto všechno se Jabbim chová velmi stabilně. Za dobu jeho dvoudenního používání jsem nezaznamenal žádný pád. Vhodný je pak díky použité grafické knihovny Qt4 vhodný jak pro Linux, tak pro Windows. Osobně Jabbim používám pod Gnome.
Praktická ukázka Jabbimu
Jabbim získáte a nainstalujete a spustíte dle instrukcí na domovských stránkách projektu: http://dev.jabbim.cz/jabbim.
Po spuštění Jabbimu vás přivítá přihlašovací okno, do kterého zadáte své Jabber ID a Heslo. Pokud Jabber ID nemáte, budete ho muset bohužel získat prostřednictvím jiného klienta. Například PSI, o kterém je psáno v článku: Jabber - Instant messaging bez omezení.

Po zadání přihlašovacích údajů budete dotázání, zdali chcete přihlašovací údaje uložit, či nikoliv.
Není tomu tak dávno, co deník AHA! vydal ve své DVD edici filmů za pár korun titul Sandokan se vrací. Dnes jsem se na tento film Sandokana podíval a musím říct, že jsem unešen.

Ač film není nijak hvězdně natočen a ani se nadá říct, že by z filmového hlediska mezi filmy nějak vyčníval, váže se k němu mnoho pocitů z mého dětství. Ne tedy jen na tento konkrétní film, ale na hlavní postavu Sandokana a herce Kabira Bediho.
Nevím, nakolik Sandokan, řekne něco mladším ročníkům, myšleno tak pětadvacet a níže. Určitě však vím, co Sandokan znamená pro nás kolem třiceti a výše, kdy ho jako jeden z mála “lepších” zahraničních seriálů vysílala státní televize.
Sandokan byl jeden čas, myslím, že v době před céčkama, všude. V dlouhých hovorech mezi dětmi, na tričkách, obrázcích, fotkách, básničkách a písničkách. Byl to prostě náš dětský idol. Pohled v té době dospělých na Sandokana neznám. Dívala se myslím ale většina tehdejší populace.
Update: Pokud uvažujete o zakoupení Sandokana, můžete tak učinit v Levných knihách, tak jak jsem to nyní učil já: Sandokan a jiná skvělá DVD v Levných knihách
Velmi mi taktéž ze Sandokanománie v hlavě úvodní píseň (z rozporuplným ohlasem ji přezpívali pánové z naší školky, Gotvald a Hložek). Na youtube jsem tuto píseň našel ve dvou podání.
Tak se nám pan bratr dnes kolem jedenácté hodiny v Brně oženil.
Průběh svatby zpestřil jeden zapomenutý občanský průkaz, bez kterého nebylo možné sňatek uzavřít. Po zhruba půl hodině se občanský průkaz nalezl a obřad mohl začít.
UPDATE článku: Původní verze článku byla zcela konkrétní. Na žádost členů rodiny, kteří na mě naléhali, aby článek konkrétní nebyl, s tím, že hotel situaci napraví, jsem vše konkrétní odstranil. Otázkou zůstává, nakolik je správné být v této situaci ohledně výskytu mravenců konkrétní, či nekonkrétní? Jak byste se zachovali vy? Byli byste v blogu konkrétní, nebo byste o stovkách mravenců na pokoji nepsali?
Jak z hororového filmu “Mravenci útočí” je ubytování v hotelu (zde bylo konkrétní jméno hotelu s odkazem na konkrétní stránky), kde jsme se včera večer ubytovali kvůli bráchově svatbě.
Na webových stránkách hotelu (zde bylo konkrétní jméno hotelu s odkazem na konkrétní stránky) se píše:
(zde byla konkrétní citace ze stránek hotelu)
Toto vše je výborné. I cena 600 Kč za 3 lůžkový pokoj přijatelná. Nebýt však mravenců, kteří jsou u nás na pokoji všudepřítomní.
Klára Antošová
Teta Kateřina, postava ze Saturnina pana Jirotky, je úplně jiná teta, než já. Nevím přesně kdy a kde nastala chyba, ale zjistila jsem, že u svých neteří vůbec nemám autoritu. Vzpomínám na svůj respekt z tet, některým jsem se i bála tykat, natož abych jim na otázku co bylo k obědu odpověděla:“Prd a vořech!“ „Jak to mluvíš s tetou, uvědomuješ si že jsem dospělá, jako tvoji rodičové, jako paní učitelky ve školce, jako paní holička!“ Vybuchnu žalostně. Rychle jsem se dozvěděla, že nejsem žádná teta, protože nejsem dospělá, jsem úplně normální dítě. No nazdar, proběhne mi hlavou.
„Proč myslíš že nejsem dospělá?“ Ptám se trošku vyděšeně pětileté holčičky Terezky. „Protože chodíš do školy.“ Vykřikne. „Všechny děti chodí do školky nebo do školy.“
Vysvětlovat jí vzdělávací systém České republiky, včetně vysokého školství jsem si netroufla.
„I dospělí někdy chodí do školy,“ odpovídám.
„Seš dítě, máš dětskej pokojíček a úplně sama pro sebe. Máš hračky. Seš dítě babičky a dědy – jestli sis toho ještě nevšimla!“ Zvyšuje na mě hlas svou argumentací.
Babička nás slyší a snaží se mě zastat. „Terezko, ona je vážně dospělá, nemůžeš se k ní chovat jako k dětem ve školce.“
„Mě to neba,“ ukončí rozepři Terda a odchází do mého pokojíčku.
Začíná další boj. „ Tak se podívej jak na ty děti působíš, podívej se kolik Ti je, ty se chováš jak jim rovná, je to normální? Zamysli se nad sebou.“ Jiný v tvým věku už jsou schopni postarat se o rodinu, uvařej, ukliděj a ty…“
Hezky jsi mi to Terdo zavařila, říkám si v duchu. Reaguji úplně stejně jako ona, došly mi argumenty a síla a odcházím do svého dětského pokoje, kde si už spokojeně hraje Terda s „mými panenkami.“ Usmívá se na mě.
„Budem si hrát na školu, jo?“ Navrhuje. Přitakávám. Píšu domácí úkoly, čtu nahlas a dostávám samé jedničky.
„Teď si budem hrát na holičku!“ Změní hru Terda.
„Dobrý den, paní. Jak si to přejete?“ Vyká mi.
„Jako obvykle, umýt a ostříhat.”Odpovídám.
„Tak se posaďte…..říká Terda a pouští se „jako“ do práce.
Tak to asi pochopila a smířila se s tím, jedničky jsem dostala, ted mi u holiče vyká, to jsme na ní s babičkou asi zapůsobily. Ulevuje se mi. Při odchodu z „kadeřnictví“ ještě dostávám slevu pro stálé zákazníky. Na oplátku nechávám spropitné.
„Tak Teri, jdeme domů, oblíkej se.“ Velí babička.
„Proč se neoblíkáš?“ Ptá se Terda.
„Nejedu s váma.“ Vysvětluji.
„Ty tu budeš sama?“ Dostávám další otázku.
„Ne, jedu vlakem, do Prahy.“ Odvětím.
„Sama? A to tě babička samotnou pustí?“ Udiveně se ptá Terezka.
„Mně by to teda moje máma nedovolila.“ Dodává a kroutí hlavou.
Kdo by něchtěl čas od času ohromit své známé nějakým šikovným kouzelnickým trikem. Jak ale na to? Stačí chvíle trpělivosti a pár úžasně vypadajících kouzel bez větších obtíží zvládnete.
Dnes máte možnost, naučit se dvě výborná kouzla s gumičkami.
Kouzlo první: Gumička prochází gumičkou
Profesionální provedení kouzla:
Nápadů na prožití našeho druhého dne pobytu v jižních Čechách se nabízelo mnoho, díky pročtení denního tisku vyhrála možnost podívat se na Borůvkobranní, které se konalo v areálu Základní školy v Borovanech.
Pojídání borůvkových knedlíků
Bohatý program byl zahájen v neděli 15.7. 2007 v 11 hodin již tradiční soutěží pojídání borůvkových knedlíků.
Pokud budete mít možnost se některého z příštích ročníků zúčastnit, a zároveň chtít pokusit se zvítězit, nezapomeňte se prezentovat již půl hodiny před zahájením. Startovné můžete zaplatit částkou 60kč nebo kilogramem borůvek. Nám bohužel utekla prezentace o 5minut, takže se z Lukyho borůvkoknedlíkový rekordman pro tento ročník stát nemohl.
Soutěž tak vyhrál Miroslav Helebrand z Otína, který za půl hodiny spořádal 21kynutých koulí politých borůvkovou omáčkou zvanou žahour.Což pro mne bylo trochu zklamání, původně jsem se domnívala, že knedlíky budou plněné borůvkami, ale vzhledem k tomu, že připraveno bylo 2000 knedlíků, tak klobouk dolů před všemi kuchařkami. Zcela chápu, že tak příprava byla mnohem praktičtější.
Během soutěžení nesměli soutěžící knedlíky zapíjet. V takovém vedru, co bylo se nedivím, že vítěz letošního klání nepřekonal svůj loňský rekord 29knedlíků. Možná to bylo i kvůli změněné taktice, kdy se vítěz loni připravoval pitím velkého množství vody a letos změnil taktiku a snědl 2l horké polévky.
Klára Antošová
Byly doby, kdy češi automaticky rozuměli slovákům a slováci rozuměli čechům. V pondělí se oba národy dívali na televizi, kde běžel film ve slovenštině, hlasatelé v rádiu i televizi byli jak čeští, tak slovenští, v čítankách jsme si četli i slovensky.
Už já jsem měla občas problém s některými slovy, babička jen vždy lamentovala:“Ježíšmarjá holka nešťastná, copak je to vůbec možný, že ty jim nerozumíš, to snad nemůže bejt pravda.“ Její pohled na mě byl vše vypovídající. Byla to směs vnučky budižkničemu, a zároveň lítosti nad budižkničemou.
Léta plynula, a já se slovenštinou poprvé pořádně setkala, v Anglii, v jednom malém kentském městečku, kde jsem společně se slováky pracovala jako au pair. Naučila jsem se korčuľovať (bruslit), rátať (počítat), poznala jsem rozdíl mezi kelom (kapusta) a kapustou (zelí), vím dodnes co jsou to paradajky (rajčata), cencúľ (rampouch), maternica (děloha), špirála (řasenka), vankúš (polštář), hrianka (topinka), bocian (čáp), skôr/neskôr-dřív/později. Když jsem řekla, že bydlím na Plachtě (sídliště v HK), slováci propadli smíchu, s vysvětlivkou, že se u nich sídliště nejmenují tak směšně jako třeba „prostěradlo.“
Další lekce jsem dostala v práci, kde pracuje i pár slováků, tam jsem se naučila mluvit slovensky v celých větách a laik nepoznal, že k nim nepatřím. Už vím, když někdo chodí na autě nebo dokonce na lietadle, nemusí to být vždy pan Tau. Nýbrž získávám o dané osobě informace, že je slovák a ještě k tomu jede autem nebo letí letadlem.
*****
Jedno prázdninové ráno, v podhůří Krkonoš jsem se s dětmi vydala na nákup do místní „sámošky“, cestou zpátky běžely holky napřed, vidím jak je zastavují dvě cyklistky: „ Prepáčte, môžete nám povedať ako sa dostaneme ku Prklínu?“ Starší dcera přešlápne, otočí se na mě, pak zase zpátky a tu slyším její hlas: “Can you speak english?“ Slovenky v domnění, že potkali holanďany, kteří zde mají pronajaty chalupy pohotově a s nadějí odpovídají: „ Yes, of course.“ Dcera šťastná, že může konečně využít své excelentní znalosti angličtiny a obzvláště poslední lekci In the town, ukazuje, vysvětluje. Na závěr se ujišťuje zda cyklistky už nic víc nepotřebují a vše je „ok.“ Konečně slyším její angličtinu. Cyklistky poděkují a vydávají se směrem k Prklínu. Holky běží domů a hlásí, že potkaly angličanky a poradily jim kudy na Prklín.
Ještě že se toho nedožila moje babička, vzpomínám na ni a přemýšlím, kdy se asi moje děti naučí rozumět slovensky alespoň z poloviny tak dobře, jako umí anglicky.